Rakousko-uherský sportovec a silák Gottfried Huber von Häring zvedá cívky s ostnatým drátem kdesi na italské frontě.
Před vypuknutím první světové války byl šampionem v řecko-římském zápase a vzpírání. V armádě to dotáhl na poručíka u c.k. Standschützen pluku z Kufsteinu.
Na počátku Velké války byly z bojeschopných Tyrolanů vytvořeny jednotky zemských střelců. Přestože měli podle práva slíbeno, že budou pouze bránit své domovy, tři kompletní pluky byly okamžitě odeslány na východní frontu. Když pak bylo v patnáctém roce zřejmé, že Itálie nezůstane nadále neutrální, císař František Josef I. nařídil mobilizaci a tak vznikly další útvary i ze služby neschopných a jinak nespolehlivých branců.
Mnoho z těchto mužů zpočátku ani nedostalo uniformy a bylo jim důrazně doporučeno, aby si přinesli vlastní lovecké zbraně. Protože hrozilo riziko, že budou považováni za partyzány, každý dostal černožlutou rukávovou pásku, kterou nosil na svém kroji.
Navzdory tomu tito vojáci dokázali ustát prvotní útok italské armády. Ta totiž nevěřila, že je celá fronta prakticky nechráněná. Italové proto postupovali velmi obezřetně a pomalu, čímž přišli o moment překvapení. Později dorazily regulérní rakouské a německé horské divize, které zeměbranu vystřídaly. V hlášeních pak popisovaly Tyrolany jako „neorganizovaný houf bez jakýchkoliv válečných zkušeností.“ Polní podmaršálek Goiginger si dokonce stěžoval, že se jeho pluk Standschützen Monte Piano prostě sbalil a odešel domů.
Přesto jim jejich tvrdohlavá odvaha, výborná znalost terénu a přesná muška nakonec vysloužila uznání. Tyrolanům se dále dostalo vojenského výcviku, výstroje i výzbroje a armádních důstojníků. Na doporučení Německého alpského sboru pak byly jednotky pravidelné armády namíchány s Tyrolany, což ještě zvýšilo jejich bojovou hodnotu.
Autor: /PH/
Editor: /JT/
Pokud se Vám článek líbil, můžete nás podpořit sledováním, sdílením nebo komentářem.
