(1 799 slov, doba čtení 10 minut)
„Buď mužem mezi muži“ – neoficiální slogan Selous Scouts nebyl jen propagandistickým mottem, ale vyjadřoval filosofií i nároky kladené na vojáky, kteří se k tomuto elitnímu útvaru přidali. Speciální jednotka Rhodéské armády, získala během rhodéské války v buši (1964–1979) pověst jedné z nejefektivnějších protiguerillových jednotek světa.
Válka na jihu Afriky, známá také jako druhá Chimurenga, byla konfliktem mezi bílou menšinovou vládou v Rhodésii a černošskými komunistickými a nacionalistickými hnutími, která usilovala o svržení bělošského režimu. Jednotka, které se věnuje tento článek se vyznačovala inovativními taktikami, vysokou efektivitou i kontroverzními metodami. Oproti elitním rhodéským SAS, které se přepravovaly vrtulníky, byli Selous Scouts více inkluzivní a bojovali zejména na zemi. Následující text rozebírá úspěchy jednotky, její složení i širší dopad války, která vedla k vytvoření moderního Zimbabwe.
Odvážný vznik elitní jednotky
Selous Scouts byli zformováni v lednu 1973 pod velením plukovníka Rona Reida-Dalyho, veterána rhodéské armády s bohatými zkušenostmi z bojů proti povstalcům. Vznik této jednotky byl přímou reakcí na rostoucí intenzitu guerillové války, která ohrožovala stabilitu bělošské vlády v Rhodésii. Je třeba připomenout, že válka v buši byla konfliktem asymetrickým – povstalci Zimbabwské africké národně-osvobozenecké armády (ZANLA spojené s Mugabeho stranou ZANU) a Zimbabwské lidově-revoluční armády (ZIPRA spojené s Nkomovou ZAPU) se zaměřovali na přepadání odlehlých venkovských osad a osamělých bělošských farem, poškozování infrastruktury a získávání podpory mezi místním obyvatelstvem. Rhodéská armáda, jejíž tradiční vojenské metody se ukazovaly jako nedostatečné, proto potřebovala vytvořit jednotku, která by dokázala čelit těmto novým, nekonvenčním hrozbám.
Jednotka byla pojmenována po Fredericku Courteney Selousovi, britském průzkumníkovi, lovci a válečníkovi, který žil v jižní Africe na přelomu 19. a 20. století. Selous byl znám svou schopností přežití v africké divočině, mistrovským stopováním a odvahou. Tyto atributy se staly inspiračním základem pro filozofii jednotky. Kandidáti, kteří se chtěli stát členy útvaru, museli projít mimořádně náročným výcvikem, zahrnujícím nejen fyzické dovednosti, ale i psychologickou odolnost a schopnost samostatně operovat v extrémních podmínkách. Uvádí se, že zhruba 80 % uchazečů výcvik nedokončilo.
Selous Scouts vznikli jako malá, vysoce specializovaná jednotka, jejímž hlavním cílem byla infiltrace a eliminace guerillových skupin. Aby toho dosáhli, přijali zcela odlišný přístup k vedení války – využívali metody pseudoválky. To zahrnovalo převlékání se za povstalce, používání jejich taktik a pronikání přímo do jejich řad. Členové jednotky často operovali v malých skupinách hluboko v nepřátelském území, kde získávali zpravodajské informace, podněcovali chaos a prováděli přepady. Tito vojáci se stávali nejen lovci, ale také mistrnými manipulátory – šířili dezinformace mezi povstalci, narušovali jejich důvěru a využívali rivality mezi jednotlivými frakcemi.
Operace byly zaměřeny především na eliminaci guerillových základen, identifikaci povstaleckých tras přes hranice a získávání kritických zpravodajských informací. Díky jejich schopnostem stopovat nepřítele v africké divočině a splynout s okolím se jim dařilo zasahovat povstalce tam, kde byli nejzranitelnější. Například často pronikali na území Mosambiku a Zambie, odkud povstalci podnikali útoky na Rhodésii. Tyto operace nejen neutralizovaly povstalce, ale také odhalovaly jejich logistické sítě, zbraně a strategie.
Kromě vojenských operací byli také efektivní při destabilizaci povstaleckých skupin. V některých případech dokonce vytvářeli falešné guerillové skupiny, které přepadaly vesnice a šířily strach, aby narušily podporu povstalců mezi místními obyvateli. Tato taktika, i když extrémně efektivní, byla zároveň velmi kontroverzní a přispěla k jejich pověsti jako brutálních a nekompromisních válečníků. Tímto přístupem se stali jednou z nejefektivnějších protiguerillových jednotek 20. století, přičemž jejich metody se později staly inspirací pro podobné jednotky v jiných konfliktech.
Je třeba uvést, že metody Selous Scouts během rhodéské války v buši byly mimořádně efektivní, ale často v rozporu s pravidly válčení. Používání nepřátelských uniforem během bojových operací, šíření falešných zpráv a rozkazů, útoky na civilisty, mučení zajatců a přeshraniční výpady bez souhlasu sousedních států (např. Mozambiku a Zambie) byly často v rozporu s Haagskými a Ženevskými úmluvami. Ačkoliv tyto taktiky přinesly významné vojenské úspěchy, stále vyvolávají etická a právní dilemata, zejména v otázce, zda lze takové metody ospravedlnit efektivitou v asymetrickém konfliktu proti nepříteli, který se rovněž neřídí žádnými pravidly.
Významné operace
Selous Scouts dosáhli během své existence řady významných úspěchů, které často rozhodovaly o výsledku klíčových střetů v rámci rhodéské války v buši. Jejich neortodoxní metody a bezprecedentní efektivita z nich udělaly obávanou sílu, která dokázala způsobit nepříteli značné ztráty. Přestože operovali pouze v omezených počtech, byli odpovědní za více než 60 % eliminací povstaleckých sil v celé válce.
Jednou z nejvýznamnějších operací jednotky byla Operace Eland, známá také jako přepad tábora Nyadzonya v Mosambiku, o které jsme psali dříve. Tento tábor sloužil jako hlavní základna povstaleckých sil ZANLA a nacházelo se v něm několik tisíc guerillových bojovníků, kteří se připravovali na přeshraniční útoky proti Rhodésii. Selous Scouts, vedení Ronem Reidem-Dalym, se rozhodli využít své taktiky pseudoválky a k táboru se přiblížili v převlečení za mozambické jednotky FRELIMO, které byly spojenci povstalců.
Operace psychologické války a dezinformace
Selous Scouts se specializovali také na psychologickou válku. Jejich schopnost infiltrovat se mezi povstalce jim umožnila šířit dezinformace, což často vedlo k podezřívání a vnitřním konfliktům v řadách povstaleckých skupin. Díky řadě černošských členů mohli například předstírat, že jsou bojovníci ZANLA, a úmyslně provádět útoky na vesnice, které podporovaly ZIPRA. Tímto způsobem se jim podařilo prohloubit rivalitu mezi oběma hlavními guerillovými skupinami, které si vzájemně nedůvěřovaly.
Další taktikou bylo vysílání falešných radiových zpráv, které měly zmást povstalecké velitele nebo je přimět k chybným rozhodnutím. K tomu byly využívánmy ukořistěné dokumenty, zbraně a munice k vytváření falešných stop, které nasměrovali povstalce do pastí. Tyto metody nejenže podkopávaly morálku nepřítele, ale také oslabovaly jejich organizační struktury a schopnost efektivně bojovat.
Speciální operace v zahraničí
Selous Scouts byli jednou z mála rhodéských jednotek, které pravidelně operovaly na území sousedních států. Mosambik a Zambie sloužily jako hlavní základny povstaleckých sil a jejich zničení bylo klíčové pro bezpečnost Rhodésie. Tyto zahraniční operace byly často prováděny ve spolupráci s dalšími rhodéskými speciálními jednotkami, jako SAS, a zahrnovaly noční přepady, sabotáže a útoky na logistické trasy.
Například během operací v Mosambiku Selous Scouts zničili klíčové mosty, sklady munice a konvoje zásobování, čímž vážně narušili schopnost povstalců podnikat útoky na rhodéském území. Tyto akce však byly často riskantní, protože Rhodésie neměla formální vojenskou podporu zvenčí a riskovala mezinárodní odsouzení za zásahy na území cizích států.
Rasové složení jednotky
Rasové složení jednotky je jedním z nejzajímavějších a zároveň nejméně známých aspektů tohoto elitního útvaru. Ačkoliv Rhodésie byla státem, kde vládla bílá menšina a kde rasová segregace ovlivňovala všechny oblasti společnosti, Selous Scouts představovali jednu z výjimek, která byla založena na pragmatismu a vojenské nutnosti. Zatímco běloši byli dominantní v nejvyšších velitelských pozicích, většinu řadových členů jednotky tvořili naopak černoši, kteří hráli klíčovou roli v úspěších jednotky.
Na vrcholu své činnosti tvořili černošští vojáci přibližně 70 % celkové síly. Tito vojáci byli často rekrutováni z domorodých kmenů, jako byly Šona a Ndebele, které měly dlouhou tradici válečnictví a detailní znalosti terénu, což bylo neocenitelné při stopování nepřátel a vedení operací v buši. Černoši navíc mohli mnohem snadněji splynout s povstalci, což bylo klíčové pro taktiku pseudoválky, kterou jednotka používala.
Zajímavé je, že někteří černošští členové byli bývalí povstalci, kteří byli buď zajati a následně přesvědčeni ke spolupráci, nebo dezertovali z řad guerillových hnutí. Tento způsob rekrutace býval kontroverzní, protože zahrnoval různé formy nátlaku, včetně nabídky odpuštění, finančních pobídek nebo slibů ochrany jejich rodin. Přesto se ukázalo, že mnoho těchto rekrutů se stalo klíčovými členy jednotky, jejichž dovednosti a zkušenosti s povstaleckými taktikami byly neocenitelné.
Bílí členové jednotky, kteří představovali asi 30 % jejího složení, zastávali většinou velitelské a specializované role. Tito vojáci byli pečlivě vybíráni z řad rhodéských ozbrojených sil na základě svých schopností a zkušeností. Velitel jednotky, plukovník Ron Reid-Daly, byl například bývalým důstojníkem Rhodéskéské lehké pěchoty a jeho strategické vedení bylo klíčové pro formování a úspěch jednotky.
Bílí vojáci se rovněž podíleli na výcviku černošských členů, včetně dovedností stopování, používání zbraní a taktik přežití. Selous Scouts byli známí svými neobyčejně vysokými standardy výcviku, které vyžadovaly nejen fyzickou odolnost, ale také psychologickou schopnost fungovat v extrémně stresových situacích. Zajímavé je, že v rámci výcviku neexistovaly rasové bariéry – všichni rekruti byli hodnoceni výhradně podle svých schopností a ti, kdo nesplnili požadavky, byli jednoduše vyloučeni, bez ohledu na jejich rasu.
V prostředí války v buši, kde nepřítel mohl udeřit kdykoliv a odkudkoliv, nebyl prostor pro rasové předsudky. Bílí i černošští vojáci sdíleli stejná rizika, operovali v malých skupinách a museli se na sebe plně spolehnout. Tento praktický přístup k rasovým otázkám byl v ostrém kontrastu s politikou zbytku rhodéské společnosti, kde byly vztahy mezi bílou menšinou a černošskou většinou poznamenány hlubokou segregací a diskriminací.
V praxi to znamenalo, že černoši často nesli hlavní tíhu operací, protože jejich přirozená schopnost pohybovat se v buši, jejich jazykové znalosti a schopnost splynout s povstaleckým prostředím z nich dělaly ideální kandidáty pro infiltrační mise. Bílí vojáci naopak hráli klíčovou roli v plánování a koordinaci operací a zajišťovali, že získané zpravodajské informace byly efektivně využity.
Navzdory zdánlivé spolupráci uvnitř jednotky se však její členové nevyhnuli konfliktům na základě rasového napětí. Černoši se často setkávali s podezřívavostí ze strany svých bělošských kolegů, zejména kvůli jejich původu – mnoho z nich totiž pocházelo z prostředí, které podporovalo povstalecké skupiny. Na druhé straně černošští vojáci někdy vnímali své postavení jako nerovnoprávné, protože bílí členové téměř vždy zastávali velitelské pozice a měli přístup k lepšímu vybavení i platům.
Výsledek války v buši
Navzdory vojenským úspěchům jednotek jako Selous Scouts v poli, rhodéská válka v buši pro bílou vládu skončila porážkou. Hnutí ZANU (v čele s Robertem Mugabem) a ZAPU (v čele s Joshuou Nkomem) získávaly stále větší podporu od Sovětského svazu, Číny a dalších zemí komunistického bloku. Embargo ze strany Západu a úplná mezinárodní izolace Rhodésie po dekolonizaci portugalského Mozambiku a pozdějším ukončení podpory ze strany JAR pak drasticky oslabila pozici bělošské vlády. V roce 1979 se tak válka formálně ukončila podpisem dohody z Lancaster House, která vedla k rozpuštění pokusu o smířlivější stát Zimbabwe-Rhodésie. I když se po prvních všeobecných volbách počítalo s rozhořením konfliktu mezi černosškými komunistickými frakcemi, nakonec k tomu nedošlo a prvním premiérem nové země Zimbabwe se stal Robert Mugabe. Poslední šance na „vypořádání s teroristy“ tak pro bělochy vyšumela do ztracena.
Od získání nezávislosti Zimbabwe v roce 1980 pak prošla země bouřlivým vývojem. Počáteční naděje na prosperitu a jednotu se rychle rozplynuly pod vládou Roberta Mugabeho, jehož autoritářská politika, korupce a kontroverzní pozemkové reformy zdevastovaly ekonomiku země. Inflace dosahovala astronomických hodnot, zemědělství – kdysi pilíř ekonomiky – se zhroutilo. Dodnes se Zimbabwe potýká s hlubokou ekonomickou krizí, vysokou nezaměstnaností a politickou nestabilitou. Přestože Mugabeho režim skončil v roce 2017 po vojenském převratu, současná vláda Emmersona Mnangagwy stále čelí obviněním z autoritářství a neschopnosti řešit klíčové problémy země.
