Když 20. listopadu 2013 pozastavila ukrajinská vláda přípravy pro podpis tzv. Ukrajinsko-evropské asociační dohody, kterou odmítl prorusky orientovaný prezident Viktor Janukovyč coby nevýhodnou pro Ukrajinu, obyvatele země to nadzvedlo a rozhodli se vyjádřit svůj nesouhlas při demonstracích. 24 listopadu se na kyjevském náměstí Nezávislosti sešlo 100-200 tisíc lidí. Nesli vlajky Ukrajiny i Evropské unie, skandovali hesla jako “Ukrajina je Evropa” a zpívali ukrajinskou hymnu. Kromě obnovení jednání protestující požadovali např. také propuštění bývalé premiérky Julije Tymošenkové, kterou část Ukrajinců považovala za politickou vězenkyni.
Počátky protestů
Hlavní záminkou pro odmítnutí dalšího jednání o Asociační dohodě byla informace, že Ukrajina podepsáním dohody získá 160 miliard USD, které potřebuje pro zařízení hladkého chodu připojení k Evropské unii a rekonstrukci veřejných financí, sociálních služeb atd. Tato informace, oznámena z nejvyšších vládních kruhů, se však nezakládala na pravdě, protože Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko tyto finance získaly až coby plnohodnotní členové EU a nikoliv coby žadatelé. Když vyšlo najevo, že Ukrajina na tento objem peněz nebude mít nárok dříve, než v roce 2017 a dostane částku mezi 3-5 miliardami, Janukovyč ukončil jednání.
Kromě Kyjeva se protesty rozjely také v dalších městech, jako je Lvov, Charkov, Doněck, Luhansk nebo Dněpropetrovsk. Nešlo tedy o čistě jen o snahu Ukrajinců ze západních oblastí země změnit politické směřování země. Organizátoři původně plánovali až do summitu Východního partnerství ve Vilniusu, které se konalo 28. a 29. listopadu, což se podařilo, ale Janukovyče ani vládu se nepodařilo přesvědčit, aby obnovili jednání.
První násilnosti
30. listopadu ráno byla asi tisícovka pokojných demonstrujících na náměstí Nezávislosti napadena bezpečnostními složkami, kteří se pokusili shromáždění rozehnat za pomoci donucovacích prostředků. Několik desítek až nižší stovky protestujících, ale i kolemjdoucích bylo zraněno a zatčeno, což vyvolalo masové protesty. Odhady se různí, ale během následujících dní se na na náměstí Nezávislosti sešlo něco mezi 100 a 500 tisíci lidí a tyto nepokoje kulminovaly 1. prosince, kdy pokračující nepokoje přerostly v požadavek na odvolání prezidenta Janukovyče a jeho vlády a uspořádání předčasných voleb. Poté, co bylo několik demonstrantů brutálně zbito došlo k násilným srážkám mezi účastníky a pořádkovými složkami. Demonstranti útočili na policejní složky kamením, dlažebními kostkami, řetězy, ale např. i světicemi. Kyjevský soud v odpovědi na to zakázal pořádání jakýchkoliv demonstrací mezi 1. prosincem a 7 lednem. Protesty také nabraly tempo poté, co premiér Mykola Azarov oznámil, že stále probíhají jednání s Ruskem, po kterém oznámil, že Ukrajina nedostane bezvízový režim s EU, “pokud to Moskva neschválí”, a že připojení k Ukrajině je nerentabilní. 17. prosince prezident Janukovyč oznámil souhlas s přijetím 15 miliard USD od Ruska prostřednictvím nákupu ukrajinských cenných papírů.
9. prosince došlo k nevysvětlenému zásahu kontrarozvědky SBU v sídle politické strany Vlast a proti jejím členům a přívržencům a 25. prosince byla ze svého vozu vytažena novinářka Tetjana Čornovolová. Následně byla zbita. Čornovolová patřila k předním opozičním aktivistům a novinářům a psala kritické články o vládní korupci. 8. prosince informovala, že měla být sledována speciální pořádkovou jednotkou Berkut, když chystala podklady pro svůj článek o majetkových poměrech ministra vnitra a generálního prokurátora. Policie i soudy však odmítly jakýkoliv politický podtext jejího napadení, což vedlo k další vlně protestů i přes soudní zákaz.
Zdroj: Sergej Supinsky/AFP
8. ledna 2014 prodloužil kyjevský soud zákaz pořádání demonstrací až do 8. března a 21. ledna vstoupily v platnost zákony, které označovaly protesty za zločin. Jejich součástí byly přísné tresty proti organizátorům, účastníkům, ale i politikům, kteří by protesty podporovali (usnadněné zrychlení zbavení imunity a trestní stíhání v nepřítomnosti, které bylo namířeno především proti opozičním politikům). 25. ledna pak prezident Janukovyč nabídl demonstrantům novou vládu, ve které by měli místo opoziční politici. Ti to však hromadně odmítli a požadovali Janukovyčovu rezignaci, předčasné volby a okamžité zrušení protidemonstračních zákonů.
Ke zrušení devíti z dvanácti protidemonstračních zákonů došlo 28. ledna, kdy Nejvyšší rada zákony zrušila a tehdejší předseda vlády Mykola Azarov podal demisi. Janukovyč jeho rezignaci přijal, ale požadoval, aby došlo k vyklizení demonstranty obsazených budov, ti tuto podmínku však odmítli. 29. ledna prošel Radou zákon o amnestii pro zadržené a obviněné demonstranty, ale Janukovyč jeho podepsání opět podmiňoval ukončením demonstrací v na náměstí Nezávislosti v centru Kyjeva a odchodem demonstrantů z radnice, sídla odborů a dvou ministerstev. Po celou dobu protestů docházelo k útokům na na novináře a další pracovníky médií bezpečnostními složkami i provládními Ukrajinci (tzv. titušky).
1. února obvinila ukrajinská kontrarozvědka opozici ze zločinného spiknutí za účelem zinscenování policejního násilí proti sobě samým s cílem vyvolat na Ukrajině státní převrat. Ve stejný den se také objevily podrobnosti o smrti opozičního aktivisty Dmytra Bulatova, který zmizel 22. ledna. Podle dostupných informací byl unesen rusky hovořícími útočníky a před smrtí mučen.
16. února ustoupili demonstranti podmínce prezidenta Janukovyče k podpisu zákona o amnestii a opustili radnici a další místa, o kterých mluvil, ale k obnovení násilností došlo 18. února poté, co vyšlo najevo, že se Rusko zavázalo půjčit Ukrajině 2 miliardy USD. Demonstranti z řad extremistického Pravého sektoru se pokusili vniknout do budovy Nejvyšší rady, kde se poté opoziční poslanci pokusili blokovat jednání kvůli neochotě provládních představitelů zařadit do jednacího programu bod o reformě ústavy. Tu noc byl mezi 19. a 23. hodinou vypnut opoziční Kanál 5 a ve 20:00 zaútočily bezpečnostní složky na tábor demonstrantů.
Masakr na náměstí Nezávislosti
19. února kolem 4. hodiny ranní útok pořádkových jednotek pokračoval. Na náměstí bránilo demonstranty asi 400 dobrovolníků a kolem osmé hodiny začaly přijíždět autobusy z dalších koutů země, ze kterých vystupovali podporovatelé Euromajdanu a přišli je podpořit na náměstí Nezávislosti. Tvrdé střety si nakonec vyžádaly smrt 25 lidí z obou stran barikády (16 demonstrantů a 9 zasahujících policistů) a ještě tu noc vyplenili demonstranti sídlo ukrajinské kontrarozvědky, centrálu policie a lvovské prokuratury. Ráno vyhlásila oblastní správa Lvovské oblasti nezávislost na tehdejší ukrajinské vládě a převzala kontrolu nad tamními úřady. Následovala Zakarpatská oblast a nepokoje proběhly např. v Ternopilu či Ivano-Frankivsku. Janukovyč později během dne oznámil, že vzhledem k situaci po celé zemi mají ozbrojené složky právo použít ostrou munici pro potlačení protestů a SBU zahájila přípravy na “protiteroristickou operaci,” i přesto, že prezident neměl podporu Nejvyšší rady k vyhlášení výjimečného stavu. Večer pak došlo k prvním případům střelby do demonstrujících lidí. Některé zdroje spekulují, že kvůli tomu, že byla spousta zranění v oblasti hlavy a krku, stříleli odstřelovači. Místem, ze kterého střelba šla, měla být střecha hotelu Ukrajina.
20. února ráno informoval server Hlas Ruska, že opoziční síly se snaží získat kontrolu nad Rivenskou jadernou elektrárnu a údajně v ní měly založit požár. RJE však zprávu vyvrátila.
Během dne se ministr vnitra Vitalij Zacharčenko distancoval od použití zbraní proti demonstrantům a někteří členové bezpečnostních složek se začali stahovat, což povzbudilo část demonstrantů, aby k postupnému zabrání většího území na náměstí a přesunu na Instytutskou ulici, která vede k Sadové ulici, u které je leží komplex budov Nejvyšší rady, ozbrojenci začali kolem deváté hodiny střílet do davu, což si vyžádalo dalších více než padesát mrtvých. Pozdější vyšetřování odhalí, že tituškám bylo vydáno na 400 útočných pušek a více než 90.000 nábojů z mobilizačních skladů ministerstva vnitra. někteří střelci byli umístěni v budově Národní banky Ukrajiny. Přijíždějící demonstranti z jiných koutů Ukrajiny však postupně obklíčili příslušníky bezpečnostních složek v okolí a někteří příslušníci se začali postupně vzdávat. Násilí začalo i v jiných městech a demonstranti začali násilně obsazovat budovy SBU, ministerstva vnitra a státních zastupitelství.
V 17 hodin téhož dne se sešlo v Nejvyšší radě 239 převážně opozičních poslanců a více než tříhodinové diskuzi se shodli na tom, že Janukovičem vyhlášená protiteroristická organizace byla nezákonná. V nočních hodinách pak začalo jednání prezidenta Janukovyče a evropských ministrů o deeskalaci a prezident slíbil vyhlásit předčasné prezidentské volby nejpozději v prosinci roku 2014. Obě strany také měly složit zbraně a během noci byly na náměstí Nezávislosti přineseny rakve s těly obětí násilností.
Obecně panuje konsenzus, že právě 20. února zahájila ruská vláda invazní operaci na Krymský poloostrov. K těmto událostem se později vrátíme, protože předznamenávají počátek celé ruské války proti Ukrajině.
21. února podepsal prezident Janukovyč s představiteli opozice Vitalijem Kličkem, Arsenijem Jaceňukem a Olehem Ťahnybokem (za přítomnosti představitelů Polska, Německa, Francie a Ruska) dohodu o prozatímní vládě, ústavních reformách, úpravě prezidentských pravomocí a předčasných prezidentských i sněmovních volbách.
Nová tvář Ukrajiny
Zlom nastal 22. února, kdy ukrajinská Nejvyšší rada odvolala Janukovyče z pozice ukrajinského prezidenta poté, co nebyl většinu dne k nalezení a ukázalo se, že utekl do Doněcka, kde se na letišti pokusil odletět do Ruska. Pohraniční stráž mu v tom zabránila a tak se vydal na Krym, odkud odjel 24.2. do Rostova na Donu. To znamená, že nebyl odvolán nelegálně, ale v souladu s ukrajinskou ústavou, protože jeho útěk byl považován za velezradu. Kromě jiného mu bylo také vyčítáno, že poté, co zjistil, že se represivní složky nebudou schopny vypořádat s demonstranty, žádal ruskou vládu, aby na Ukrajině zasáhla.
Během protestů bylo zabito 121 lidí a dalších 2500 bylo zraněno. Zemřelo 108 demonstrantů (dnes označováni jako Nebeská setnina) a 13 členů pořádkových složek. V listopadu 2015 vydal Mezinárodní trestní tribunál obsáhlou právní analýzu protestů, ve které se mimo jiné uvádí, že “násilí proti protestujícím včetně využití smrtící síly a vážných zranění, jakož i další formy nátlaku bylo aktivně podporováno ukrajinskými úřady” podřízenými prezidentu Janukovyčovi.
Je nepopiratelné, že demonstrací a násilností na straně demonstrantů se podílely extremistické skupiny, jako byl Pravý sektor, nebo členové a příznivci neonacistické strany Svoboda a dalších skupin. Ti však tvořili jen menšinu, protože Euromajdan podporovali studenti, členové integrovaného záchranného systému, manuálně pracující, členové menšin, jako LGBT, židé a další.
Mimochodem, není bez zajímavosti, že na oficiálních stránkách ukrajinské tajné služby SBU (Bezpečnostní služba Ukrajiny) nejsou o zapojení jejích příslušníků při potlačování protestů téměř žádné dokumenty. Jejich drtivá většina je totiž stále klasifikována jako tajná a veřejnost k ní nemá přístup bez podání oficiální žádosti pomocí formuláře na příslušný odbor SBU.
Dopad na ukrajinsko-ruské vztahy
Jak již dnes víme, ukrajinská Revoluce důstojnosti měla fatální dopady na vztahy s Ruskem. Ačkoliv ruský diktátor Putin ještě v roce 2002 tvrdil, že Ukrajina v NATO (natož v EU) Rusku vadit nebude a vztahy se nezmění, je jasné, že to celé byla jen další z řady lží, které vyřkl. Ruská vláda se rozhodla využít názorového rozdělení země a za pomoci svých speciálních jednotek podnikla invazi nejprve na Krym a poté i do Doněcké a Luhanské oblasti, ačkoliv se při podpisu Budapešťského memoranda zavázala nenarušovat ukrajinskou územní celistvost.
Tento vývoj do jisté míry předznamenal plnohodnotnou invazi v únoru 2022, ačkoliv ne všichni očekávali, že k ní nakonec dojde, a uvrhl obě země do ještě většího svrabu, než ve kterém se nacházely v roce 2021. Musíme však poznamenat, že Ukrajinci se snaží dát svou zemi do pořádku pod příslibem přístupových pohovorů k EU a NATO, zatímco v Rusku všechny sociologické ukazatele varovně klesají. Rusko chudne, vymírá, dochází k odlivu mladých a inteligence a prohlubování dalších socioekonomických potíží.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Revolution_of_Dignity
https://uk.wikipedia.org/wiki/Революція_гідності
http://uapatriot.org/ua/novini/novini/futbolnifanatyrushiinasylarevoliutsiihidnosti.html – Tato webová stránka již bohužel nefunguje z důvodu neuhrazené domény na rok 2024.
https://web.archive.org/web/20131220091139/http://news.finance.ua/ru/~/1/2013/12/17/315163
https://uk.wikipedia.org/wiki/Рівненська_АЕС
Pomoci nám s naší tvorbou můžete malým příspěvkem na kávu, které se nebojíme a na množství nehledíme!
Děkujeme všem, kteří nám již přispěli, moc si toho vážíme!
