Fotografie odpalu poštovní řízené střely Regulus I z americké ponorky USS Barbero.
Každý jsme se v dnešní době někdy setkali s tím, že pošta nedorazila včas a nebo vůbec. Odvěký problém s doručováním poštovních zásilek je nicméně starý jako pošta sama. S trochou nadsázky, se pak nelze divit, že se na něj někdo pokusil podívat vskutku průkopnickým způsobem.
Jak známo, mnoho válečných vynálezů našlo své uplatnění i v dobách míru. Jak by v tomto případě, ale mohla pomoci armáda? Ano, hádáte správně – řešením mělo být zasílání pošty pomocí artilerie, respektive raketami.
Myšlenka dělostřelecké pošty se zrodila už někdy začátkem 19. století v Německu. Koncept spočíval v systému fixních dělostřeleckých postavení, rozmístěných v dostřelu jednotlivých baterií. Díky celé síti takovýchto děl se například doručení dopisů z Berlína do Vratislavy (dnes Wroclaw) mělo uspíšit z několika dní na pouhých 12 hodin. K realizaci ale nikdy nedošlo. Přirozeně hlavně kvůli rozvoji telegrafu, ale zřejmě také kvůli nebezpečí pro na sebe střílející pošťáky-kanonýry.
Jak už jsme zmínili, nastupující dálnopis vytlačil podobné nápady do zapomnění. Nicméně koncem 19. století byla na světě stále místa, která byla telegramům nedostupná. Zejména na odlehlých ostrovech nebylo ekonomicky ani technicky možné natáhnout telegrafní kabely. A tak se zrodila idea dopravovat zásilky pomocí upravených congrevových raket. Experimentální odpaly proběhly mezi ostrovy v Pacifiku. Rakety, či v té době spíše rachejtle, byly ale nepřesné a velmi nespolehlivé.
K dalšímu zájmu o spěšné doručování došlo až po první světové válce, kdy nastal doslova raketový boom. Na špici v té době stálo Německo, protože podmínky versailleské smlouvy mu nijak nezakazovaly vývoj raket. Přednáška pro Německou aeronautickou společnost na toto téma v létě 1929 přesvědčila mnoho vynálezců, že doručování zásilek raketami je v budoucnu prakticky nevyhnutelné. Německé úřady dokonce dokonce začaly s americkou stranou diskutovat zasílání transatlantické. Ještě před vypuknutím 2. světové války tak proběhly s menšími úspěchy, ale spíše neúspěchy testy v Německu, Rakousku, Velké Británii i USA. I v Československu se našli nadšenci a nadějné pokusy s raketami prováděl například Ludvík Otčenášek. Zásilky ale málokdy dorazily v pořádku, někdy nedoletěly vůbec.
Kuriózním příkladem je německý inženýr Gerhard Zucker, který nabídl své služby britskému Poštovnímu úřadu. Avšak poté, co obě jeho velmi drahé, z peněz daňových poplatníků placené rakety se stovkami dopisů explodovaly ve vzduchu, byl jako podvodník deportován zpět do Německa. Tam byl navíc obviněn ze špionáže a podvodu. Práce pro cizí mocnost se sice nepotvrdila, ale za prodej vstupenek na odpalování raket, které neměl v úmyslu předvést, skončil na pár měsíců v koncentračním táboře. Nakonec byl propuštěn, ale jen pod podmínkou, že už se nebude věnovat ničemu spojenému s raketami.
Ve Spojených státech proběhly úspěšnější pokusy už ve 30. letech, nicméně až v Britské Indii zaznamenali několik zásadních milníků. Po asi deseti letech experimentování se sekretáři pro Indickou vzdušnou poštu, a nadšenci do raket indického původu, Stephenu Smithovi v roce 1944 podařilo raketou přepravit první tisícovku dopisů a také první poštovní balík. To samozřejmě není náhoda, protože právě Indové už o století dříve využívali raket jako zbraně, kterou dokázali úspěšně používat proti britským kolonizátorům.
Nicméně myšlenka mírového využití raket se s jejich rapidním zdokonalováním a nastupující Studenou válkou dostala za svůj zenit. Poslední záchvěv raketové pošty nastal v roce 1959. Tehdy se Americkému poštovnímu úřadu ve spolupráci s Ministerstvem obrany podařilo vypustit na červeno natřenou raketu Regulus I. Ovšem je třeba zmínit, že dopisy nacpána naváděná střela vystřelená z ponorky USS Barbero sloužila spíše jako ukázka pokročilé technologie USA před Sovětským svazem. Prohlášení ředitele americké pošty k prezidentu Eisenhowerovi, že balíky budou z USA do Austrálie cestovat raketovou rychlostí dříve než člověk stane na Měsíci pak dnes působí spíše úsměvně.
Odpověď na otázku proč se tedy přeci jen poštovní rakety neprosadili je pak nasnadě. Rakety si bohužel během druhé světové války vybudovaly pověst nástrojů smrti. Žádný politik na světě si proto nechtěl a nemohl vzít na svá bedra riziko, že bude někdo takovou střelou omylem zasažen. V atmosféře strachu z raketového útoku byla nakonec, v radary pročesávaném vzdušném prostoru, možnost vypouštění poštovních raket naprosto vyloučena.
A jen taková třešnička nakonec: Sběratelství raketových poštovních známek včetně těch, které se podívaly do vesmíru se nazývá astrofilatelie (kosmická filatelie). Ceny se pohybují od tisícovky u těch běžnějších až po asi 300 tisíc korun za známky, které byly tajně propašovány na Měsíc a zpět posádkou Apolla 15.
