Zničená ruská technika na předměstí Charkova
Bitva, která proběhla v samotných počátcích ruské invaze na Ukrajinu, zůstala pozapomenuta a dle nás neprávem zastíněna pozdějšími boji. Obrovská oběť a práce, kterou odvedly ukrajinské jednotky při obraně a následném útoku na školu číslo 134, měla pro Charkov i celou Charkovskou oblast obrovský význam. Když začala ruská invaze, Kreml předpokládal, že do tří dnů Kyjev padne a Putin bude spokojeně mávat z tribuny na vojenské přehlídce v podrobené zemi. K tomu nedošlo a jedním z mnoha důvodů je právě boj o školu číslo 134.
V Charkovské oblasti, která trpěla nepřátelským bombardováním od prvního dne invaze, byly zbraně vydány první skupině partyzánů den před zahájením ruského útoku na Ukrajinu, uvedl důstojník speciálních sil Hlavního zpravodajství ukrajinského ministerstva obrany ve videu s tiskovou agenturou. Člen rozvědky se představil svým volacím znakem – „Vito“: „Do Charkova jsme dorazili s předstihem a ihned jsme začali organizovat hnutí odporu,“ řekl důstojník vojenské rozvědky GUR. “23. února dostali naši první partyzáni zbraně. Tito lidé obsadili severní část města společně s jednotkami Ozbrojených sil Ukrajiny a byly tak mezi prvními, kteří zastavili hrot nepřátelské ofenzívy.”
Škola číslo 134, celým jménem Charkovská specializovaná škola číslo 134, ležící na adrese ulice Ševčenka 220, byla do 24. února 2022 jen jednou z mnoha středních škol v tomto druhém největším ukrajinském městě, která ovšem měla tu smůlu, že stála na životně důležité zásobovací tepně pro ukrajinské jednotky v oblasti. 27. února 2022 se však zapsala do historie krví, potem a slzami obránců svobodné Ukrajiny. Škola byla těžce poškozena během bojů a následně úplně zničena požárem, který v ní následkem bojů vypukl. Většina pater se propadla a budova bude muset být stržena a postavena znovu.
Když ruské jednotky specnaz (konkrétně 2. gardová samostatná brigáda speciálního určení z ruského Pskova) vstoupily do Charkova, jejich hlavním úkolem podle dostupných informací a výpovědí zajatců bylo obsazení této školy. Ulice Ševčenka, na které škola leží, totiž tvoří důležitou spojnici mezi vesnicemi jako Čerkaské Tyšky, Cyrkuny, Lypcy, Neskučne, nebo Severní Saltivkou (všechna tato jména možná již znáte nazpaměť z našich každodenních analýz) a pak dále prakticky až do ruského Belgorodu. Právě odtud vyrazila v noci z 26. na 27. února jednotka dvacetisedmi členů specnaz ve čtyřech obrněných vozidlech Tigr-M (pancéřované průzkumné vozidlo s náhonem na všechna čtyři kola a vysokou prostupností terénu, vyvinuté ve spolupráci s čínskou armádou) plných munice a lehkých protipěchotních i protitankových zbraní na svou poslední misi. Jejich úkolem bylo probojovat si co nejrychleji cestu ke škole a tu obsadit. Tím by došlo k efektivnímu přerušení zásobovací trasy pro ukrajinské jednotky bojující v severním polokruhu Charkova. Po jejím obsazení měli podle výpovědí ruských zajatců rozmístit v této oblasti protipěchotní a protitankové miny, aby zpomalili či zastavili zásobovací konvoje, které tudy projížděly. Z výpovědí ukrajinských vojáků, kteří se dobývání školy účastnili usuzujeme že, muselo jít o předem připravenou akci a pomáhat musel někdo z místních; protože ve škole byly ve dveřích klíče v zámcích, ve třídách pak byla připravena munice (kterou, soudě dle délky bojů, nemohli mít jen ve vozidlech), jídlo i voda.
Pojďme si teď celou bitvu zrekonstruovat z dostupných videozáznamů a fotografií, zpráv z telegramových kanálů a výpovědí, které jsou veřejně k dispozici.
Bojů se mělo účastnit na ruské straně celkem 27 členů ruských speciálních jednotek se čtyřmi vozidly Tigr-M, blíže neupřesněným množstvím těžkých zbraní, zásobou munice do lehkých i těžkých zbraní, protitankovými střelami a protipěchotními a protitankovými minami. Na druhé straně stálo blíže neurčené množství členů dobrovolnického praporu Frajkor, dále pak i příslušníci Charkovského KORDu (speciální zásahová jednotka ukrajinské policie, ekvivalent našeho URNA nebo amerického SWAT), členové 92. samostatné mechanizované brigády s obrněným transportérem typu BTR-4E “Žlutá 9” a tankem typu T-64, a někdy v průběhu bojů nebo těsně po nich dorazili ještě členové 113. brigády územní obrany Ukrajiny, členové ukrajinské armády a národní gardy.
Na prvotních záběrech jsou vidět čtyři vozidla typu Tigr-M a šestnáct až devatenáct vojáků jdoucích okolo nich, postupující směrem ke škole. Video pochází z adresy Saperna 8, ulice vzdálené vzdušnou čarou necelých 2,5 km severně od školy. Ze záznamů z pozdější doby stejného dne je patrné, že jde o vozidla, která nesou kromě obligátního ruského písmena Z v bílém čtverci také taktické bojové označení V22 (v kamufláži), V21, V22 a V23 (v azbuce psáno “B”, bráno od prvního vozidla k poslednímu a skutečně bylo jedno číslo dvakrát), z nichž ani jedno nepřežilo následný ukrajinský přepad bez úhony. Na pozadí je pak vidět zničený ukrajinský obrněný transportér BTR-4E. Nelze přehlédnout, že před vozidlem V21 leží vlečné lano, které by mohlo indikovat, že vůz byl nepohyblivý již před samotnou bitvou a ruští vojáci jej museli táhnout. Je otázkou, zda k tomu došlo vlivem nedostatku údržby (kterou je do značné míry ruská armáda proslulá), nebo je to následek nějakého předchozího střetu. Na stejném voze je pak na střeše vidět automatický granátomet AGS-40 (vzácná 40mm beznábojnicová varianta automatického granátometu AGS-30, která se začala na ruskou techniku montovat až v lednu 2022), na silnici za ním leží roura odpalovače protitankových střel RPG-30. Zbytek vozidel vypadá, že má střešní výstroj očesanou. Za vedoucím vozidlem V22 pak leží pás munice ráže 12,7 mm s krabicovým zásobníkem a trojnožka k automatickému granátometu. Všechny vozy jsou nepoužitelné, a později došlo k jejich vzplanutí, pravděpodobně proto, že je Ukrajinci používali jako krytí proti střelbě.
Jeden z vojáků, který se bojů o školu účastnil, tvrdí, že bylo obrovské štěstí, že ruští vojáci dorazili až “takto pozdě, [protože] kdyby dorazili jen o třicet minut dříve”, stihli by připravit vše potřebné pro diverzní činnost, tzn. rozmístit miny po okolí, schovat vozidla, opevnit se v budově školy a čekat na svou chvíli. Není známo, jestli pozici ruských vojáků ohlásil někdo z těch, kdo je natáčel (celkem je k dispozici asi pětice záznamů, z nichž jeden je před vypuknutím bojů z nedaleké Saperné ulice, jeden během, jeden ukazuje bezprostřední následek bojů, tedy v noci hořící budovu školy a hořící obrněná vozidla ruských vojáků, další pak asi minutový rozhovor s učitelem této školy den poté a krátký dokument s výpovědí členů Frajkoru), ale Ukrajinci o nich věděli a nějakou dobu je sledovali, i když nebyli v první chvíli schopni odhalit, co mají v plánu. V každém případě hrál ukrajinský moment překvapení důležitou roli, protože zastihl okupanty nepřipravené. Ti byli nuceni stáhnout se do školy bez těžkých zbraní, které pak podle vlastních slov použili ukrajinští vojáci proti nim. Na videu z bojů je vidět, že vojáci používají RPG–7 při střelbě na horní patra školy a podle jedné z fotografií byly Ukrajinci vypáleny také minimálně tři střely NLAW (soudě dle počtu transportních obalů a odpalovacích trubek v dostupných obrazových materiálech).
Celý střet trval asi deset hodin a podle odhodlání, s jakým se ruští vojáci bránili Ukrajinci poznali, že mají co dočinění s členy speciálních jednotek. Ukrajinští vojáci se několikrát pokusili do školy vstoupit, ale bez úspěchu a se ztrátami, které jsou z některých fotografií patrné. Budova byla obklíčena vojáky, což okupanti věděli, proto využili vše, co měli k dispozici ve třetím patře a na střeše, kde se zabarikádovali a odmítli všechny návrhy k tomu, aby složili zbraně. Během této doby byla budova několikrát ostřelována tankem. Podle výpovědí zajatců se Rusové nesměli vzdát, protože jejich vlastní velitel jim hrozil zastřelením, pokud by se pokusili složit zbraně. V jednom okamžiku se ukrajinští vojáci dostali tak blízko budovy školy, že mohli na členy specnaz křičet bez nutnosti používat megafon, který jim přinesl jeden z členů charkovské policie, ale z ruské strany nedošlo k žádné zpětné vazbě.
Rozkaz k obsazení školy a obnovení zásobovacího koridoru (jinak hrozilo, že posádka v Severní Saltivce zůstane bez zásob a posil) přišel od ukrajinského velení někdy kolem osmnácté nebo devatenácté hodiny. Vzhledem k tomu bylo potřeba školu obsadit co nejdříve, na řadu opět přišlo ostřelování z tanku. Palba měla za následek vypuknutí požáru a “škola hořela jako pochodeň několik hodin.” Podle fotek předpokládáme, že oheň začal na dvou místech, na střeše a v prvním patře na levé straně budovy. Z toho se dá usuzovat, odkud bojovali ruští vojáci. V tu chvíli začali někteří ukrajinští vojáci slavit a domnívali se, že je bitva skončila, ale přesto zůstali a budovu i nadále hlídali, což se ukázalo jako správný přístup, neboť ruští vojáci hodlali bojovat. Nejprve prý hráli mrtvé brouky, nestříleli, nesnažili se o útěk nebo probojování z obklíčení, ale čekali, že Ukrajinci odejdou, aby sami mohli zmizet. Podle informací účastníků však asi osm bojovníků během požáru začalo znovu střílet, nicméně byli postupně zabiti. Podle chování, disciplíny a způsobu vedení boje se Ukrajinci opět utvrdili v tom, že bojují proti elitním vojákům.
Podle zajatců, kteří byli čtyři, se povedlo utéct jen čtyřem dalším vojákům a devatenáct jich při bojích zahynulo. Ne všichni ruští vojáci však zahynuli v budově samotné, některá těla byla nalezena i venku na ulici. Než mohlo dojít k odklízení mrtvých okupantů (patrně i kvůli bojům, které v oblasti probíhaly až do 13. května), některá byla ožírána hladovými toulavými psy. Podle některých fotografií je také patrné, že byli mrtví ruští vojáci obraní o vše použitelné a následně dost možná ponecháni právě hladovým psům.
Absolventi školy číslo 134 pak předvedli 9. června na dvoře rozstřílené školy taneční číslo na píseň “Mrija” (v překladu “sen”) na oslavu absolvování maturity a nafotili uvnitř trosek fotky v maturitních šatech.
Proč byla bitva o školu 134 tak důležitá? Ulice Ševčenka 220 bylo nejzazší místo, kam ruské jednotky v Charkově během invaze pronikly (jeden z ruských nákladních vozů se později dostal až do centra Charkova, ale tam byl demilitarizován ještě předtím, než jeho osádka stihla napáchat nějaké škody) a kde probíhaly takto těžké boje. Pokud by se totiž ruským silám povedlo obsadit Charkov, měly by k dispozici druhé největší ukrajinské město. Metropole je navíc umístěna ve strategicky přívětivé poloze nedaleko vlastních hranic, takže by tvořila důležitý zásobovací uzel, čímž by pravděpodobně došlo k výraznému upevnění pozic. I přesto, že se povedlo zabránit uchvácení tohoto důležitého bodu, tak je město a obyvatelé, z nichž třetina má ruský původ a rusky hovoří, dodnes těžce ostřelováno hlavňovým i raketovým dělostřelectvem invazních sil. Město s ruskou menšinou, kterou se Kreml v rámci invaze zavázal chránit, stále trpí a pravděpodobně ještě dlouho trpět bude.
“Kdybychom nepochopili jejich (ruských speciálních jednotek) plán a nezlikvidovali tuto skupinu, fronta by dnes vedla těmito místy a tady by asi [pro nás] bitva o Charkov skončila.”
Nemáme přesné odhady o ztrátách ukrajinských jednotek, ačkoliv samotní zástupci Frajkoru tvrdí, že ztráty neměli. Tomu ale odporuje jedna z fotografií, na které je vidět mrtvý ukrajinský voják. Je celkem jisté, že na ukrajinské straně ztráty byly, celkem logicky je však nemožné je po dobu trvání války ověřit (o zraněných zmínky jsou, ovšem přesné číslo také neexistuje). Přesto je celkem jasné, že ani jeden ukrajinský život nebyl během této bitvy zmařen nadarmo.
Poznámka k organizaci Frajkor: V rámci ucelenosti informací uvádíme, že organizaci Frajkor založil v Charkově v roce 2017 Georgy Tarasenko. Pod jeho velením se dobrovolnická jednotka účastnila sedmi rotací v rámci „protiteroristické operace“ a bránila Charkov od prvního dne ruské invaze v roce 2022. Frajkor není jen dobrovolnický prapor, ale také „vojensko-vlastenecká organizace“. Mimo bitevní pole je organizace známá především svými negativními postoji k homosexuálům, feministkám a levicovým politickým stranám. Po začátku ruské invaze začala organizace kromě samotného boje provádět například výcvik civilistů a organizuje humanitární činnost. Jejich jméno přímo odkazuje na německé nacionalistické a později nacistické bojůvky Freikorps a znak je nade vší pochybnost odvozen od runy Wolfsangel, používané mimo jiné jednotkami SS.
To nás přivádí k zamyšlení nad problematikou podobných skupin. Opravte nás pokud se mýlíme, ale zatím jsme nenarazili na české ultranacionalistické nebo chcete-li vypjatě vlastenecké hnutí, které by se jasně vymezilo proti ruské agresi. Podobný problém pak vidíme i u srovnatelných hnutí na Západě. Ta ukrajinská, zdá se, nemají potíže postavit se za svou zem, ale je otázkou jestli nasazení vlastního života při obraně vlasti během nevyprovokované invaze vykoupí roky účastí na extrémistických demonstracích, znepříjemňování života menšinám nebo jinou zločineckou minulost. Popularita podobných organizací jistě bude předmětem poválečných debat.
