Vasyl Kapustej druhý zleva
Přinášíme Vám rozhovor s Vasylem Kapustejem, který spolu se svou rodinou vozí na Ukrajinu materiál pro jednotky na frontové linii. Povídali jsme si s ním o začátcích, jeho motivaci, způsobu pomoci i budoucnosti. V některých místech došlo k redakčnímu krácení odpovědí.
Proč děláš, co děláš, a otázka, která bude zajímat všechny: Proč jsi tady a ne tam?
Ukrajina je moje rodná země, narodil jsem se tam. Žiju ale v ČR a mám české občanství. Když začala válka, nenechalo mě to chladným. Řekl jsem si, že musím něco dělat. Když to vypuklo, rozhodovali jsme se, co vlastně můžeme dělat. Já tu studuji, máma a táta pracují. Z mojí a tátovy strany padly návrhy, že bychom tam odjeli a bojovali. Nevěděli jsme, kde se Rusko zastaví a pokud by došlo až k našemu rodnému kraji, odjeli bychom tam bojovat. Máma mi ale řekla, že moje budoucnost je tady a měl bych zůstat v ČR a pomáhat odsud, protože tady udělám víc, než tam v zákopu. Další možnost byla, že já budu tady a máma s tátou odjedou, což jsem zase nechtěl já, protože jsem nechtěl zůstat stranou. Dřív nebo později bych za nimi stejně přijel. I s tímhle jsme museli bojovat. To byl první měsíc. Když jsme zjistili, že Ukrajina nepadne a situace se stabilizovala, tak jsme se na 100% rozhodli pro setrvání v ČR a pro materiální pomoc odsud – ta také časem dostala konečnou rámcovou podobu. Materiální pomoc je totiž to nejmenší, co můžeme pro Ukrajinu udělat.
Jak to všechno začalo?
Začalo tak, že jsme jeli na hranice pro tetu a její syny. Přivezli jsme je a ubytovali u nás. Už během cesty zpět jsem začal organizovat materiální sbírku. Přes kamarády, známé a tak. Bylo to živelné, neorganizované. Přijeli jsme a lidi už na nás čekali před naší žižkovskou garáží s materální pomocí. Naložili jsme věci a vypravili se zase zpátky na hranice. Tam jsme ale viděli, že té pomoci je hodně a kupilo se to. Uprchlíci tam byli třeba jen den nebo dva. Pomoc byla potřeba dál na území Ukrajiny, takže jsme se rozhodli pomáhat přímo tam. Uprchlíkům pomáhá hodně lidí, ale málokdo už pomáhá vojákům, ne každý si totiž troufne jet až na frontovou linii. Vývoj jak a komu pomáhat byl postupný. Chtěl jsem, aby to bylo co nejefektivnější, aby pomoc šla skutečně tam, kde je nejvíc potřeba. Dostali jsme se nejdříve k Teritoriální obraně na Zakarpatské Ukrajině, protože jsem ze Zakarpatí a mám k nim logicky blízko – jde o naše přátele, příbuzné, známé atd. S těmi jsme měli jednu schůzku hned první týden války. Přivezli jsme jim nějakou výstroj, chrániče, atd. Dali nám seznam, ale byl hodně dlouhý a drahý. Na to naše tehdejší zdroje nestačily, měli jsme pár desítek tisíc a řekli jsme jim, že jim to nejsme schopni sehnat. Navíc zakarpatská teritoriální obrana je nejvíce na západě země, do bojové oblasti to mají dál než do Prahy. Proto jsem došel k závěru, že neprůstřelné vesty IV. kategorie a kevlarové helmy tak úplně nejsou potřeba pro “obyčejné” hlídkování na check-pointech na západě. Takže jsem hledal dál a objevil jsem 128. samostatnou horskou údernou zakarpatskou brigádu. Spojili jsme se s nimi přes paní Annu, která je podporovala už od 2014. Převzali jsme to po ní, protože ona se nyní stará doma o manželky a děti ukrajinských vojáků, a na další pomoc jí už nezbývá čas a prostředky.
Seznámili jsme se s velitelem tankového praporu 128. brigády, ten nám dává seznamy potřebných věcí – nejen pro jeho vlastní tankisty, ale i pro další jednotky okolo, a podle těch nakupujeme. On to pak rozváží tam, kde je potřeba v rámci celé zakarpatské brigády. Zásobujeme tak stovky, možná tisíce lidí. Celkově jsme dodali věci asi pro 6000 lidí, ale zhruba jen polovina z toho jsou bojové jednotky 128. brigády, zbytek je týlové zabezpečení. Pokud nejsme schopni nakoupit potřebné věci tady v ČR, řešíme to přímo na Ukrajině – pošleme peníze, koupí se to na Ukrajině a pak se to pošle poštou co nejblíže jejich frontovým pozicím. Oni nám pak pošlou účtenky, abych to doložil na nadaci.
Jak to s těmi penězi funguje?
Mám sbírku u Nadačního fondu ZNesnáze21, a funguje to tak, že já ty peníze průběžně čerpám. Sepíšeme smlouvu o čerpání finančních prostředků ze sbírky na konkrétní účel. Na základě smlouvy dostanu peníze, za které pak nakoupím co je potřeba podle seznamu od velitele a na nadaci pak dokládám výdaje na základě faktur a účtenek, které z každého nákupu musím uschovat, a vše musí do koruny sedět. K dnešnímu dni jsme ve sbírce měli 5,5 milionu a již je vyčerpáno asi 5,25 milionu (rozhovor probíhal 10.10.). Každou cestu vždy jedeme “na doraz” (za poslední peníze). Každá cesta nás stojí řádově 200-300 (někdy i více) tisíc korun. K penězům na sbírce není bez smlouvy možný přístup. Tyto smlouvy mohu podepisovat jen já, jakožto zakladatel sbírky. Nadace vše pečlivě hlídá a vše se dokumentuje. Spolupráce s nadací funguje tak, že 2% z peněz, co se vyberou, jdou na chod nadace a administrativu a 98% jde na materiální pomoc. Jsme malá “organizace”, hlavně já a moje máma a pár dalších lidí, kteří pro nás fungují jako řidiči. Pohonné hmoty hradíme z její a z tátovy výplaty. Občas nám přispěje mamky zaměstnavatel. Na cestu zpět nám zase občas dají naftu tankisté (tank jen při nastartování spotřebuje desítky litrů paliva, proto pro ně není problém nám darovat jednu plnou nádrž – je to jejich forma poděkování za to, že k nim jako jediní jezdíme s pomocí). PHM nikdy neřešíme za peníze dárců. Ubytování a stravu máme zajištěnou přes známé, příbuzné a kamarády na Ukrajině. Také si nepronajímáme žádné sklady, protože vše vezeme přímo na konkrétní místo.
Jezdíme na Ukrajinu pořád dokola, jednou či dvakrát každý měsíc už od samotného začátku války a proto je pro nás propagace velice důležitá. Fotky a propagace jsou potřeba, aby o nás lidi věděli a důvěřovali nám. Když nám důvěřují, tak nám posílají své finanční dary či přináší materiální pomoc. Je to neustálý kolotoč. U velitele tankistů jsem si musel „vydupat“, aby mě nechal jet s ním na frontové linie. Řekl jsem mu, že jsme dvě strany téže mince, a jde mi o zlepšování jejich polních podmínek. Dárci mají právo vědět, kam šly jejich dary, aby v nás měli i nadále důvěru a pomáhali dál. Na poslední cestě s námi jel reportér od ČT, měl souhlas UA genštábu, ale velitel brigády to na poslední chvíli zakázal. Když jsem mu řekl, že i televize nám pomáhá svou prací shánět peníze, uznal chybu a slíbil pro příště nápravu.
Podle čeho nakupujete věci, které na Ukrajinu vozíte?
Seznamy jsou často hodně specifické. Věci mají sloužit hlavně ke zlepšení polních podmínek vojáků. Už od začátku říkali, že nechtějí vesty a balistickou ochranu, protože to mají od armády, ale potřebují spíš věci, které od armády moc nedostanou. Třeba ešusy. Vojáci se museli ze začátku u jídla střídat. Stany, aby bylo kde spát. Každý tank má osádku ze tří lidí a proto potřebovali stany pro tři. K tomu pak spacáky, karimatky atd. Napsali si třeba i o minerální vatu (používá se např. ve stavebnictví), aby si mohli zaizolovat zákopy. Pak také (outdoorové) polní sprchy. Motorové pily či detektor kovů, který potřeboval ženijní oddíl. V každém seznamu jsou prakticky vždy nepromokavé plachty a celty. Teď jsme začali vozit maskovací celty ve vz. 95, který si vojáci velmi chválí. Jednou vypustili dron nad své pozice s touto plachtou a prý maskovala tak dobře, že dron tank vůbec neviděl. Vybavili jsme jim polní kuchyni vařiči s bombami, nádobím, ledničkou, mrazákem a mnoha dalšími věcmi. Potraviny jsou důležitou položkou. Oblíbili si outdoorové hotové jídlo, které se dá ohřát, ale dá se jíst i studené. To se posílá hlavně do kontaktní linie. Přivezli jsme i termosky a várnice, aby mohli jídlo rozvážet po bojišti teplé. Jeden pán ze Slovenska nám daroval stroje a krabičky s fólií na balení jídla, aby ho mohli dobře skladovat. Díky tomu se dá jídlo převážet i na dlouhé vzdálenosti. Přivezli jsme jim také už 5 pickupů, protože na prvních liniích je velmi těžký terén (teď tam hodně prší a místy je velmi hluboké bahno). Proto nás poprosili i o terénní pneumatiky. Z naší sbírky si koupili přípojné vozíky, na které umístili naftové generátory, aby si i ostatní jednotky mohly nabíjet elektroniku.
Pomáhá nám také spousta podnikatelů. Často z různých důvodů anonymně, a to i ze Slovenska. Ti mě překvapili. Dostáváme peníze, oblečení, zdravotnické pomůcky, energy drinky v prášku a další věci. Lidé nám vozí třeba i jídlo, vodu, dezinfekci atd. Je to neuvěřitelné. Sice to už není takové, jako na začátku války, ale stejně jsme hrozně rádi za cokoliv. Máme i tvrdé jádro podporovatelů, kteří k nám jezdí s pomocí třeba jednou týdně nebo měsíčně. Víme díky tomu, na koho se spolehnout a s čím počítat. Prostě díky tomu víme, na čem jsme. Je to jistota. Chodí třeba jednorázové částky, často anonymní, hlavně velké dary. Nejčastěji nám chodí symbolické částky 1968, 777, atd. Lidé také často píší k finančním darům i vzkazy. Ty jsme přeložili do ukrajinštiny a napsané na velké české vlajce předali ukrajinským tankistům ze 128. brigády, kteří jezdí na jednom z T-72 darovaném ČR.
Taky jsme jim odvezli deset dronů. Jeden konkrétní typ, který jsme pro ně vezli naposledy, stál 180.000 Kč, protože měl termovizi. Ke dronům potřebují tablety, ale používají je i tankisté kvůli koordinaci palby. Prosili nás zpočátku o tablety Lenovo, už jsme jim dovezli asi třicet kusů. Ty jsou vhodné pro tankisty, ale už ne třeba pro velitele, pro které jsme zase sháněli Samsungy. Ty jsou sice dražší, nicméně mají vyšší výkon a zpracují data rychleji, což právě velitelé potřebují. Kolem fronty je špatný signál, takže se nyní snažíme zařídit pro ně Starlink. Je těžké ho sehnat, ne kvůli ceně, ale dostupnosti, čekacím lhůtám a geofencingu (Starlink zakoupený v ČR nebo na Slovensku nemusí na Ukrajině fungovat – pozn. redakce). Zaváželi jsme k Zelenodolsku u Chersonu polní nemocnici a tam prakticky nefungovalo spojení, ani telefony nebo vysílačky. Velitel se snažil dovolat jednotce vysílačkou, ale nakonec musel použít mobilní telefon. Problémem je také elektřina, tak nás požádali o naftové generátory, a my jim zatím dva dodali.
Spousta věcí se dá pořídit levněji na Ukrajině, např. léky, boty, pneumatiky atd., takže jsme se se dohodli, že jim na tyto věci budeme posílat peníze, oni si je koupí na Ukrajině a nám pošlou faktury a účtenky, abychom to doložili nadaci. Proto je potřebná a nesmírně důležitá vzájemná kooperace, nemusíme vždy jezdit přes hranice, ale jak říkám, vše se musí vykázat. Je to často i výrazně rychlejší a efektivnější, protože odpadají problémy s hranicemi. Myslím, že je důležité, aby tohle lidi věděli.
Například v Zelenodolsku jsme se dohodli s mediky z brigády, aby nám napsali, jaké léky a vybavení potřebují, my to na Ukrajině objednáme a zaplatíme z finančních prostředků sbírky a necháme jim to poslat ukrajinskou poštou, protože jezdit s léky a lékařským vybavením přes hranice není vždy možné.
Vojáci pomoc silně pociťují a velice si váží ČR. Zakarpatí kdysi bylo součástí Československa. Třeba škola v mém rodném městě se dodnes jmenuje Masarykova. Spousta z vojáků má příbuzné v ČR, a je pro ně velmi významné, že země, která se jim stará o rodiny, jim posílá pomoc. Česko vnímají jako jednu z hlavních zemí, která stojí za Ukrajinou. Na to, jak je ČR malá, tak se objemem finanční i materiální pomoci může směle rovnat zemím, jako je USA, Velká Británie či Polsko. Předávali jsme jim i obrázky od českých dětí, které si vylepili v tancích. V takových chvílích jsou mnohdy u vojáků i slzy v očích.
Jak vnímáš Ukrajince, co jsou tady v ČR?
My Ukrajinci, co tu žijeme už desítky let – já dvacet dva, rodiče přes 30 let – jsme na ty Ukrajince, co sem přijeli na pár měsíců za prací a bohužel nedělali zde dobré jméno našemu národu, koukali skrz prsty. Teď jsme změnili názor. Je fakt, že spoustu vojenské služby schopných Ukrajinců se tu schovává, a ani je nenapadne pomáhat – finančně či materiálně. Dělají, že se jich válka netýká. I uprchlíci se občas chovají trochu nevděčně a arogantně. Sice zdaleka ne všichni, ale nebudu lhát, i tací jsou. To opět vrhá špatné světlo na ty, kteří se chovají normálně a slušně. Třeba u mé rodiny (vzhledem k tomu jak dlouho už žijeme v ČR) by mohlo být pochopitelné, že se nás válka nebude týkat, ale my naopak pomáháme. Naproti tomu spousta Ukrajinců, co přijeli během války dělá, že se jich Ukrajina netýká.
Jaké to je být “TAM”?
Je to úplně jiný svět. Být blízko fronty či být přímo na linii fronty je ohromný rozdíl od toho, co známe odsud z klidné Evropy. Měl jsem možnost být blízko frontové linie, asi 2-3 km od Rusů, a neustále bylo někde slyšet dunění – jako když je bouřka. Kolem nás projížděly Grady, samohybná děla, míjeli jsme zničenou techniku. Tanky, obrněná vozidla. Většinou šlo bohužel o ukrajinskou techniku. Tehdy zrovna začala na severu chersonské fronty ofenzíva. Vojáci tomu říkají “koncert”. Ale bohužel se to nedaří tak, jak se píše v médiích. Ze strany Rusů nešlo o úprk, ale o organizovaný ústup. Boje jsou těžké a “naši” mají takovou taktiku, že když narazí na ruské pozice někde ve vesnici, tak je raději obcházejí, obklíčí je a Rusové se pak buď vzdávají, nebo je dorazí těžká technika. Jeden tank najel na minu, stroj byl poškozený a musel být opraven, osádka přežila. Byla v šoku a otřesená, ale přežila. Další tank měl poškozený motor a u něj seděl jeden tankista. Když jsem se ho zeptal, kde má další členy osádky, řekl mi, že čeká na nové kolegy. Přežil jen řidič. Ztráty jsou tři až čtyři tanky za den. Ofenzíva něco stojí. Morálka je ale vysoká, a vojáci cítí, že konají svou práci a povinnost, jsou ve svém živlu, a nesmírně si váží každého získaného metru, každé osvobozené vesnice. Byl jsem svědkem vyřazení několika tanků. Když se vše uklidnilo, tak jsem k jednomu šel a viděl jsem jak tankisty vytahovali po kouskách. Ten tank dostal zásah do věže z protitankové zbraně. Členové osádky bohužel všichni zemřeli. Číslo tanku nikdy nezapomenu – 818.
Mediální obraz je jedna věc, ale skutečnost je trochu někde jinde. Všude se propaguje, že válka jede v online režimu, že máme přehled o dění na frontě, ale ta pravda není vždy taková, bohužel. Tam kde jsem byl, nebyly skoro žádné drony, nulové spojení, válka se zkrátka vede přes mobily. Velitelé neměli často přehled o vlastních jednotkách, natož aby věděli, kde je nepřítel. Jejich materiální zabezpečení se moc neliší od toho ruského. Samá sovětská technika. Munice se pořád vozí v dřevěných bednách, které se musí vždy ručně přenášet, nakládat apod. Na frontách nejsou západní těžké zbraně v takovém množství, jako se ukazuje v médiích. Polní kuchyně vypadá jako z druhé světové války. Když člověk sleduje západní média, má pocit, že je americká technika všude. Kusů je ale relativně málo a fronta je hrozně dlouhá. Většina lidí má kalašnikovy, často byly vidět české bedny s municí. Čerstvé online informace má hlavně vrchní velení, ale první linie má zprávy často zprostředkovaně a útržkovitě. Vidí jen svůj úsek. Pro stromy nevidí les, jak se říká. Člověk by řekl, že jako major, velitel tankového praporu, by měl mít přehled o svém úseku fronty. Ve skutečnosti ale neměl přehled ani o tom, co se děje o dvě vesnice dál.
Jaké si myslíš, že je zpoždění informací, které se dostanou k OSINT analytikům?
Zpoždění tam nepochybně je delší. Často to může být i několik dnů, či týdnů. Vzhledem k tomu, že do některých oblastí se nedostane ukrajinský voják dlouhou dobu, např. ke zničenému palpostu se dá dostat třeba až za týden kvůli bojům, tak teprve pak lze spočítat ztráty nepřítele. Do té doby je to odhad.
Jak to celé dopadne?
Naším vítězstvím! Bude to dlouhá cesta, ale je to jen otázka času. Otázka je také, co bude s Ruskem…
Pokud můžete, podpořte Vasylovu sbírku – ZDE
FB stránka Vasyla – TADY
