Tato brigáda ukrajinských ozbrojených sil má pro nás zvláštní význam neboť se jedná o jednotku, kterou “adoptovala” rodina Vasyla Kapusteje, a my k ní příští týden míříme. Rozhodli jsme se proto vytvořit medailonek dobrého i zlého, čím vojáci tohoto útvaru prošli nejen v historii, ale zejména od roku 2014 a v posledním roce. Z toho důvodu je pro nás tento článek mimořádný a osobnější.
Celým názvem 128. samostatná horská útočná zakarpatská brigáda (ukrajinsky: 128-ма окрема гірсько-штурмова Закарпатська бригада, vojenské číslo: в/ч 1556) je druhým nejdéle sloužícím útvarem v Ukrajinských ozbrojených silách. Jako většina ukrajinských jednotek, i tato má pohnutou historii v turbulentních 50. a 60. letech minulého století. I 128. brigáda patřila mezi jednotky, které v sovětských satelitech “potíraly kontrarevoluce” nebo poskytovaly “bratrskou pomoc”. Po vypuknutí války na Ukrajině v r. 2014 však “policejní” divize prošla katarzí a dnes patří mezi nejefektivnější jednotky.
*Slovo “horská” v názvu brigády odkazuje na jednotky, které jsou specificky cvičeny na vedení bojových operací v hornatém a kopcovitém terénu. Horské brigády ukrajinské velení cvičilo do roku 2014 v Krymských horách, po roce 2014 se výcvikové centrum přesunulo do Ivano-Frankivsku, který leží na úpatí Karpat.*
Prapředkem 128. samostatné brigády je 1. turkmenská střelecká divize, která vznikla 12. červa 1922 Poltoratsku, dnes Ašchabat v Turkmenistánu. V roce 1935 byla přejmenována na 83. horskou střeleckou divizi a po vpádu německých vojsk do SSSR 1941 byla začleněna do sovětské 53. armády. V lednu 1942 se divize účastnila britsko-sovětské invaze do Íránu. O rok později bojovala u Krasnodaru a podílela se na vytlačení německých jednotek z Kubáně, v roce 1944 divize bojovala v ostravské operaci a byla tak jednou z prvních, která vstoupila Československa. Po válce byla začleněna do 38. armády a získala domovenku v Mukačevě. V roce 1956 se podílela na krvavém potlačení maďarského národního povstání v Debrecínu, Szolnoku a Jászberénu, načež útočila i na Budapešť. Na konci roku pak byla přejmenována na 128. gardovou motostřeleckou divizi. V roce 1968 byla také součástí sovětských sil při potlačování Pražského jara, během čehož zemřelo 11 jejích příslušníků. V roce 1976 získala titul maršála Sovětského svazu Andrije Hrečka. V roce 1991 se velitel 128. gardové motostřelecké divize generál Viktor Grechaninov stal prvním velitelem, který oznámil podporu ukrajinské státnosti. 19. ledna 1992 složil personál 128. divize přísahu věrnosti lidu Ukrajiny. V témže roce byla přestavěna z motorizované pěchoty na mechanizovanou.
27. května 2000 věnoval tehdejší ukrajinský ministr obrany Oleksandr Kuzmuk divizi čestný titul “zakarpatská” a v roce 2004 byla dekretem prezidenta Ukrajiny přejmenována na 128. gardovou mechanizovanou zakarpatskou divizi spadající pod 38. armádní sbor Západního operačního velitelství ozbrojených sil Ukrajiny. Později byla rozkazem ministra obrany reorganizována na brigádu. V roce 2013 byla opět přejmenována na 128. horskou zakarpatskou brigádu.
Příslušníci brigády od roku 2014 bojovali u Lysyčansku, Severodoněcku a Rubižného, a začátkem roku 2015 se účastnili bitvy o Debalceve. Během těchto těžkých a krvavých bojů odrazilo 26 příslušníků brigády ruský útok na pevnůstku Ljocha. 25. ledna 2015 utrpěla brigáda jedny z nejtěžších ztrát ve své dosavadní historii při bojích o Sanžarivku, ve které ztratila několik desítek členů a měla mnoho raněných. Vojáci měli za úkol udržet silnici M03 mezi Bachmutem a Debalcevem spolu s předmostím právě u Sanžarivky. Povedlo se jim například zničit část ruského obrněného konvoje u Trojckého. V únoru stejného roku pak byli nuceni tyto pozice vyklidit poté, co se stali terčem masivního ruského protiútoku. Zakarpatští se sice dokázali probít z obklíčení, ale ruské síly deset vojáků zabily a pět zajaly. Za úspěchy brigády na bitevním poli získal její velitel, plukovník Serhij Špatala, titul Hrdina Ukrajiny se Zlatou hvězdou.
Brigáda se postupně zbavila svého čestného titulu “Turkmenská” a řádu dvojité Rudé zástavy – po roce 2015 běžný stav, jehož účelem byla dekomunizace a desovětizace ukrajinské armády – avšak čestný titul “Zakarpatská” si ponechala. 1. června 2018 došlo k přejmenování na horskou útočnou brigádu a udělení nového znaku, tedy zkřížených seker na pozadí stylizovaného květu protěže alpské, která je tradičním symbolem horských jednotek.
Po ruském útoku v 24. únoru 2022 bojovala brigáda v Luhanské oblasti, kde se zapojila do bitvy o Kreminnu. Vojáci 128. zakarpatské brigády se snažili okupanty zadržet ze všech sil, ale těm se povedlo město téměř obklíčit. Když pak okupační síly 18. dubna do Kreminny vstoupily, probíhaly téměř celý den a noc těžké boje přímo v jejích ulicích. Obrovským problémem bylo pro jednotky bránící město ruské dělostřelectvo, které jejich pozice zasypávalo granáty a obráncům nakonec nezbylo, než se 19. dubna stáhnout a město opustit. Ruský útok si podle ředitele správy Luhanské oblasti Serhije Hajdaje vyžádal na 200 civilních obětí. Po ústupu od Kreminny nějakou dobu držela brigáda obranu Siversku a Bilohorivky, kde dělostřelectvo 128. brigády ve spolupráci s dalšími jednotkami uštědřilo těžké ztráty ruským silám, které se pokoušely překročit řeku Severní Doněc. Dne 6. května 2022 bylo brigádě uděleno dekretem prezidenta Zelenského čestné vyznamenání „Za mužnost a odvahu.“
Během letních měsíců roku 2022 byla brigáda nasazena v Záporožské oblasti, v regionu mezi Huljajpolem a Orichivem, kde měla za úkol držet okupanty na uzdě při jejich snahách postupovat dále do ukrajinského vnitrozemí a v září se účastnila bojových operací při Chersonské protiofenzívě. Na začátku ofenzívy, 2. září, přišla brigáda o devět mužů a v Zakarpatské oblasti byl tento den vyhlášen za Den smutku na počest bojovníků, kteří při operaci zemřeli. Brigáda postupovala od severu (od Kryvého Rihu) směrem na Novou Kachovku a prošla těžkými boji s elitními ruskými jednotkami VDV a mariňáky. Brigáda na této frontě osvobodila např. město Vysokopilja a mnoho dalších vesnic. Zde také 128. brigáda rozdrtila a obrátila na ústup 150. motostřeleckou divizi, která při zběsilém úprku dokonce na bitevním poli zanechala i svůj čestný Prapor vítězství, který pak brigáda ukořistila.
Příslušníci brigády koncem roku bojovali opět v Doněcké oblasti, konkrétně u Soledaru, který drželi do konce roku 2022, než byli v prvních dnech roku 2023 opět převeleni v rámci rotace do Záporožské oblasti, kterou velmi dobře znají. Ukrajinské velení však rotaci nezvládlo a dočasné oslabení obranných linií u Soledaru znamenalo začátek extrémně těžkých bojů u Bachmutu. Zocelenou zakarpatskou brigádu zde totiž vystřídali nepříliš zkušené jednotky teritoriální obrany. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že pokud by příslušníci 128. brigády u Soledaru zůstali, že by byla situace jiná, ale je možné, že pokud by nedošlo k nepovedené rotaci, situace kolem Bachmutu by nyní nebyla tak kritická, jako je dnes.
V současné době jsou některé útočné prapory 128. brigády dislokovány na pomezí Záporožské a Doněcké oblasti, konkrétně mezi Andrijivkou a Kurachivkou. A k tankovému praporu 128. brigády míří naše společná výprava s Vasylem Kapustejem, resp. s jeho matkou Erikou.
Závěrem bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří Vasylovi a jeho sbírce pro ukrajinské bojovníky pomohli, ať už materiálně nebo finančně. Ohromně nás těší, že i rok po vypuknutí konfliktu se podařilo fanouškům našeho projektu vybrat <téměř 200 000>, ze kterých se zatím nakoupili věci jako dieselový generátor, baterie do vysílaček, chytré tablety, plynové vařiče a kartuše, polní sprchy a mnoho dalšího. A samozřejmě děkujeme těm, kteří poskytli přímo benzinový generátor, vojenskou obuv, powerbanky, tablety, drony, čaj a kávu, nářadí či další kempingové sprchy. Náklady spojené s naší výpravou pokryjeme z příspěvků na kávu, čili veškeré finance, které jste na Vasylovu sbírku poslali nebo pošlete, budou po útratě jako vždy do posledního haléře vyúčtované u Nadačního fondu Znesnáze21.
