(2 324 slov, doba čtení 13 minut)
Jak ukazuje historie, dlouhodobá poziční (zákopová) válka vede k obrovským ztrátám živé síly. V roce 1918 utrpěla německá armáda na západní frontě celkové ztráty kolem 2 milionů padlých vojáků, což bylo označeno za vojenskou a demografickou katastrofu s dalekosáhlými důsledky. Zejména jarní ofenzíva 1918 (tzv. Ludendorffova ofenzíva) přinesla obrovské tempo ztrát, jelikož jen během necelých dvou týdnů bojů padlo či bylo zraněno přes 300 tisíc Němců (asi pětina všech nasazených sil) a v dubnu 1918 následovalo dalších 120 tisíc ztrát za jediný měsíc. Tyto ztráty vyčerpaly německou personální základnu natolik, že velení odhadovalo potřebu doplnit přes 1,1 milionu nových vojáků pro pokračování války v roce 1919 – což bylo nereálné, protože odvody by naplnily stěží čtvrtinu tohoto počtu.
Podobný opotřebovací charakter má konflikt na Ukrajině. Po třech letech bojů se odhaduje, že celkové ztráty vojáků (zahrnující padlé a raněné) na ukrajinském bojišti již možná přesáhly jeden milion. To představuje pro Ukrajinu s její daleko menší populací existenční hrozbu, zatímco pro Rusko (sice také těžce zasažené) jde spíše o politickou noční můru pro režim. Proporčně jsou tyto ztráty pro ukrajinskou stranu mnohem bolestivější, neboť ukrajinská populace je násobně menší než ruská. Jinými slovy; vleklá poziční válka drtí především slabší demografickou základnu, což platilo pro Německo 1918 a platí to i pro dnešní Ukrajinu.
Poddimenzované bojové jednotky
Jedním z důsledků výše uvedených ztrát je nerovnoměrné obsazení jednotek. Frontové bojové útvary trpí podstavem, zatímco týlové a podpůrné složky zůstávají početněji naplněny. Na konci první světové války měla německá armáda mnoho jednotek jen na papíře: celé ročníky branců byly vyčerpány a bojová pěchota chyběla, přestože celkové stavy armády se zdánlivě držely vysoké. Německé divize byly reorganizovány a zmenšovány, kdy původní počet praporů v divizi se snížil a výrazně vzrostl poměr specializovaných zbraní k počtu pěšáků. Například typická německá pěší divize roku 1918 disponovala oproti roku 1914 mnohem větší palebnou silou: místo 24 těžkých kulometů měla už 108 těžkých a 180 lehkých kulometů, k tomu více minometů, ale méně klasického polního dělostřelectva. To naznačuje, že důraz byl kladen na technické prostředky a podpůrné zbraně, zatímco počty běžné pěchoty se zmenšily. Bojové jednotky tak často existovaly v poddimenzovaných sestavách a musely být doplňovány ad hoc, zatímco týlové jednotky (logistika, zázemí, dělostřelecké a technické sbory) si uchovávaly relativně plné stavy.
V případě Ozbrojených sil Ukrajiny pozorujeme obdobný jev. Ačkoliv celkový počet příslušníků ukrajinských ozbrojených sil během války značně vzrostl (uvádí se, že v roce 2023 dosáhl zhruba 1 050 000 osob ve zbrani), jen menší část z nich tvoří skutečně nasazenou bojovou pěchotu. Podle ukrajinských odhadů přímé bojové nasazení na frontě nepřesahuje 300 tisíc vojáků, čímž se dá naznačit, že více než dvě třetiny personálu plní nebojové nebo zajišťovací role mimo první linii. Ukrajině se sice podařilo postavit desítky nových brigád (jen v roce 2022–23 vzniklo či bylo rozšířeno přes 70 brigád různých typů), avšak tento nárůst jednotek výrazně převyšuje reálný přírůstek živé síly. Jinak řečeno, mnoho jednotek není plně personálně obsazeno, protože nové taktické formace byly často vytvářeny čerpáním personálu z rezerv či jiných útvarů, takže stavy v poli zůstávají nízké. Důstojníci na frontě si nadále stěžují, že pěchoty je nedostatek a jednotky musí operovat v menších sestavách, než by odpovídalo tabulkám. Tento nepoměr mezi „zubatou částí“ (frontovými jednotkami) a „ocasem“ (týlovým zázemím) tak připomíná situaci Němců v roce 1918, kdy armáda má papírově značnou sílu, ale skutečná úderná pěchota je vzácným a unaveným zdrojem.
Od mas pěchoty k palebné síle
Vyčerpání pěchoty vedlo obě armády k přesunu těžiště bojové činnosti na palebné prostředky. V německé armádě došlo mezi lety 1914 a 1918 k revoluci ve výzbroji a taktice – kulomety, dělostřelectvo a minomety převzaly hlavní roli v boji, zatímco klasický útok pěchotních vln se stal neudržitelným. Jak již bylo zmíněno, německá divize 1918 měla k dispozici čtyřnásobný počet těžkých kulometů než na začátku války. Němečtí velitelé zakládali obranu i útok na palebné převaze; hustá síť kulometů (MG 08 a lehčí MG 08/15) kosila nepřátelskou pěchotu na dálku a těžké dělostřelectvo systematicky ničilo útočící svazky dříve, než se přiblížily. V zákopové realitě roku 1918 tak kulomet a kanón zastínily bajonet a pušku. Pěchota spíše obsluhovala tyto zbraně a manévrovala jen omezeně. Ke konci války se jen malá menšina německých vojáků dostala do boje na blízko, neboť hlavní práci vykonala dálková palba. Bojiště „průmyslové války“ tak bylo fakticky prázdné. Vojáci skryti obsluhovali své zbraně, zatímco souboje vedly stroje a projektily.
Na ukrajinské frontě sledujeme obdobný trend nahrazení živé síly technologiemi. Dělostřelectvo se stalo klíčovou zbraní ukrajinské obrany i ofenzivy – každodenní dělostřelecké duelování požírá obrovské množství munice a způsobuje většinu ztrát na obou stranách. K němu se přidala nová zbraň, kterou první světová válka neznala: bezpilotní letouny. Zejména tzv. FPV drony (First Person View drony, drony s operátorem řídícím let z pohledu kamery) zaznamenaly masové nasazení a ukrajinská armáda v jejich využití sehrála průkopnickou roli. Tyto malé útočné drony fakticky fungují jako „dronová pěchota“, čímž se staly centrálním pilířem ukrajinského válečného úsilí a podle některých odhadů se podílejí až na 80 % ruských ztrát na bojišti. Jsou levné, dostupné ve velkých počtech a schopné ničit i těžkou techniku (tank či obrněnec) za zlomek jeho ceny. Ukrajina enormně navýšila domácí výrobu těchto prostředků; počátkem roku 2025 údajně produkovala až 200 000 FPV dronů měsíčně. Drony všech typů (průzkumné, útočné, kamikaze) nyní zajišťují průzkum, navádění dělostřelecké palby i přímé ničení cílů v týlu nepřítele. Díky této technologické inovaci dokáže Ukrajina udržet obrannou linii i v situaci, kdy má nedostatek klasické dělostřelecké munice či pěchoty na čelních pozicích. Lze tak opět pozorovat paralelu: stejně jako německá armáda 1918 sázela na kulomety a kanóny v naději nahradit chybějící pěchotu, tak ukrajinská armáda dnes sází na houfnice a drony, aby vyvážila nevýhodu v počtech vojáků.
Flexibilní bojové skupiny
Klesající počet bojeschopných mužů nutil obě armády zavádět flexibilnější organizační struktury a ad hoc bojové skupiny. V německé armádě se již během války začal uplatňovat koncept Kampfgruppe; dočasných účelových uskupení různých jednotek pod společným velením, často pojmenovaných po veliteli či místu. Zvláště na jaře 1918 při ofenzívách nasadili Němci tzv. Sturmbataillone (úderné prapory) složené z nejzkušenějších pěšáků, kulometčíků a ženistů, které prorážely frontu v malých skupinkách namísto široké fronty. Tito Sturmtruppen využívali terénu a maskování fronty, aby se infiltrovali mezerami v obraně a působili v týlu spojeneckých jednotek, čímž rozrušili souvislou linii fronty. I v obraně Němci vytvářeli flexibilní skupiny: menší pohyblivé zálohy, často na úrovni praporu či roty, které byly připraveny rychle zasáhnout tam, kde nepřítel pronikl (viz níže pružná obrana). Ke konci války, kdy celé pluky byly zdecimovány, se stávalo, že obranu úseku zajišťovala kombinovaná bojová skupina složená ze zbytků různých jednotek – např. polovina roty pěchoty posílená kulometnou četou a několika minomety, pod velením důstojníka od jedné z jednotek. Takové Kampfgruppen dokázaly operovat samostatně a plnit konkrétní úkol (lokální protiútok, držení důležité kóty apod.), i když mateřské jednotky už neměly plné stavy. Decentralizace a improvizace ve velení se staly nutností a německá armáda v roce 1918 musela reagovat na fluidní situaci na frontě rychlými přesuny a slepováním.
Ukrajinská armáda od roku 2024 rovněž prochází určitým rozdrobením do menších celků, které mohou samostatně působit v terénu. Klasická struktura brigád a praporů zůstává formálně zachována (neřešme teď vznik pseudo divizí, kterým se oficiálně říká korpus), avšak reálné bojové operace často vedou menší úderné skupiny na úrovni rot či čet. Tyto skupiny tím kombinují různé schopnosti, kdy například družstvo pěšáků podporované operátory dronů, odstřelovači a týmem s protitankovými střelami může společně plnit specifický úkol nezávisle na větší formaci. V ukrajinských ofenzivních i defenzivních akcích se osvědčil princip malých, mobilních a dobře koordinovaných oddílů, které se pohybují disperzně a využívají terén i techniku ke krytí svého postupu. Takové oddíly je obtížné předem odhalit a zasáhnout, opět analogicky jako němečtí útoční ženisté v roce 1918, kteří využívali moment překvapení a průniky v maskování terénu, ukrajinské týmy dnes často pronikají šedou zónou mezi zákopy a udeří na neočekávaném místě. Moderní technologie tomu nahrává: díky šifrované komunikaci, termovizím a dronům mohou malé jednotky operovat autonomně a stále zůstat v kontaktu s velitelstvím. V praxi tak na ukrajinské frontě obě strany (a zejména ta méně početná ukrajinská) bojují rozptýleně. Jak uvádí analýza RUSI, i ruské prapory se dnes často dělí do rotových skupin bojujících v malých oddílech, což je adaptace na bojiště s enormní palebnou silou a nedostatkem zkušených velitelů. Ukrajinci tento styl boje ale přijali a zdokonalili. Namísto spoléhání na masivní koordinované operace se mnoho úkolů řeší na úrovni složených skupin, které mají větší šanci na úspěch a menší riziko, že budou zničeny jednou ranou. Tím se opět přibližují zkušenosti německé armády v závěru Velké války, kdy elasticita a improvizace nahrazovaly dřívější rigidní doktrínu.
Pružná obrana a ústup
Obranná strategie obou armád se ve zmíněných obdobích vyvinula směrem k elasticitě a hloubce. Když poziční válka ukázala, že pokus udržet každou píď země znamená neúnosné ztráty, začali němečtí velitelé uplatňovat doktrínu pružné obrany v hloubce (Tiefe Verteidigung). Místo souvislého zaplnění první linie vojsky nechávali Němci před hlavní obranou jen lehce obsazené vysunuté postavení (Vorpostenfeld), které mělo zpomalit nepřítele a způsobit mu počáteční ztráty, ale v případě silného tlaku se nemělo obětovat. V březnu 1917 takto ustoupili na připravenou Hindenburgovu linii, vyklidili vyčnívající oblouk fronty a zkrátili obranu. Před ní zůstala pouze cca 1 km hluboká zóna předsunutých zákopů držená minimálně, aby se šetřily síly. Jak popsal Erich Ludendorff ve své směrnici, obránci v této zóně měli bojovat zdržovacím způsobem a při nebezpečí zničení se stáhnout do hlavního obranného pásma. Hlavní bitevní postavení pak bylo budováno několik kilometrů vzadu, často na opačných svazích kopců mimo dohled nepřátelského dělostřelectva. Bylo silně opevněné – poseté kulometnými hnízdy, železobetonovými bunkry a protkáno cestami pro skrytý přesun záloh. Klíčovým prvkem této strategie byla připravená záložní intervenční vojska (tzv. Eingreifdivisionen), rozmístěná v týlu: jakmile se nepřítel někde probil přes přední pozice, pružná obrana počítala s okamžitým protiútokem těchto záloh, které měly dobytý prostor vyrvat zpět. Němečtí vojáci byli cvičeni ustupovat v případě potřeby – nejednalo se tedy o panický úprk, ale o organizovaný ústup na další připravenou linii, aby tam obranu zpevnili a vyčerpali útočníka, načež přešli do protiútoku. Tato metoda obrany do hloubky se ukázala nesmírně efektivní například proti francouzské Nivellově ofenzívě v dubnu 1917, kterou totálně zmařila, když útočící Francouzi zjistili, že i po proražení prvních zákopů mají před sebou další a další linie obrany, zatímco jejich síly slábnou. Výsledkem byl krach ofenzívy a obrovské ztráty útočníků, zatímco německé jádro armády zůstalo zachováno.
Ukrajinská obranná doktrína v současné válce nezávisle dospěla k podobným principům. Vrchní velitel ukrajinských sil Valerij Zalužnyj již v létě 2022 otevřeně hovořil o nutnosti mobilní obrany: „Jsme nuceni vést manévrovou obranu a zaujímat výhodnější linie a pozice“, prohlásil v červnu 2022 v souvislosti s ústupem z Lysyčansku. Tento organizovaný ústup z ohroženého města na připravené pozice u Siversku umožnil ukrajinské armádě vyhnout se obklíčení, ušetřit životy vojáků a nadále brzdit postup nepřítele na nové linii. Podobně již o měsíc dříve ustoupily ukrajinské jednotky z Severodoněcku na protilehlý břeh řeky na předem vybudovanou obrannou linii, jakmile hrozilo odříznutí. Elasticita ukrajinské obrany se naplno projevila během ruských ofenziv v zimě a na jaře 2023–2024. Na širokém úseku fronty Velyka Novosilka – Avdijivka – Siversk nasadilo Rusko značné síly k soustavnému tlaku. Ukrajinci zde zaujali obranu v několika sledovaných pásmech: přední postavení držely menší krycí jednotky, které Rusům způsobovaly ztráty a zpomalovaly jejich postup. Jakmile byly tyto přední vesnice a zákopy zničeny dělostřelbou nebo obchváceny, ukrajinské síly se stáhly na další připravenou linii v týlu (často jen o několik kilometrů vzadu) kde opět kladly odpor. Tento proces se opakoval; ruské jednotky tak s velkým úsilím získávaly jen omezené územní zisky za cenu vysokých ztrát, zatímco hlavní ukrajinské síly zůstávaly zachovány. Například v prostoru Bachmutu dokázali Ukrajinci po pádu města v květnu 2023 stabilizovat obranu na okolních výšinách u Časiv Jaru a Krasnoje, čímž znemožnili Rusům využít dobytí Bachmutu k průlomu do operační hloubky. Stejně tak u Avdijivky ruský nápor na podzim 2023 sice pronikl k okrajům města, ale narazil na další pás opevnění a ukrajinské rezervy zastavily obchvatné manévry. V duchu pružné obrany Ukrajinci raději ustoupí z terénu, který nelze udržet bez extrémních ztrát, aby se zpevnili na výhodnější pozici a pokračovali v obraně dále. Tento postup, jakkoli bolestný politicky (neboť znamená ztrátu území), vojensky dává smysl: zachovává armádu bojeschopnou. V podstatě jde o stejnou filozofii, jakou zavedli Němci 1918, a to nechat útočníka narazit do prázdna a rozptýlit svou sílu, aby ho pak obránce unaveného odrazil protiútokem.
Všechny výše rozebrané podobnosti (od charakteru opotřebovací války přes personální potíže, důraz na techniku až po taktiku pružné obrany ukazují), že Ozbrojené síly Ukrajiny nyní vykazují překvapivě mnoho paralel s německou armádou na západní frontě roku 1918. Samozřejmě, historické okolnosti nejsou totožné: Německé císařství bojovalo prakticky osamoceno proti početně silnější koalici mocností, zatímco Ukrajina má podporu spojenců a naději na průlom díky moderním technologiím a případným změnám strategické situace. Přesto analogie varuje. Německo dokázalo v roce 1918 ještě takticky improvizovat a bránit se novými způsoby, ale jeho zdroje byly vyčerpány a válečné štěstí se vychýlilo – na podzim 1918 německé vrchní velení uznalo, že válku už nelze vyhrát, a požádalo o příměří. Historický vzor tedy skončil porážkou Německa a kolapsem jeho válečného úsilí.
Klíčová otázka proto zní: Čeká podobný osud i Ukrajinu, pokud bude nucena vést stejný druh vyčerpávající války? Dokáže se z této dějinné paralely vymanit, například díky zahraniční pomoci, nové strategii či technologiím, anebo je opakování výsledku nevyhnutelné? Je na současných spojencích a lídrech, aby rozhodli, zda se historie bude opakovat, nebo zda se Ukrajina dokáže vymanit z osudu svého historického předobrazu.
Pomoci nám s naší tvorbou můžete malým příspěvkem na kávu, nebo si předplatit Patreon a podporovat nás dlouhodobě.
