Ruský prezident-diktátor na hurávlastenecké akci k podpoře jeho politiky
Moderní doba nám umožnila nejen sledovat události v reálném čase, ale i získávat vědomosti bez jakéhokoliv omezení nebo fyzické námahy. Navzdory úsilí, které je vyvíjeno pro osvětu naší populace se ale daří i staré dobré manipulaci, dnes všeobecně nazývané dezinformací. Je třeba si uvědomit, že těmto tlakům jsme jako lidstvo vystaveni odnepaměti, avšak přesto máme silný pocit, že právě dnes má obyčejný člověk největší šanci se v takovém (dez)informačním chaosu zorientovat.
Jak je tedy možné, že kolegové, známí nebo členové rodiny přesto stojí proti Ukrajině? Nebo dokonce vysloveně na straně Ruska? V tomto článku jsme složili několik hlavních motivů, které kolem sebe vídáme (nejen) od počátku invaze a pokusíme se i o stručné vysvětlení jak to vidíme my. Souhrn se snaží popsat vědomou či nevědomou motivaci „obyčejných“ lidí a nezahrnuje ty, kteří zrazují svou zemi pro peníze nebo kvůli získání politických bodů – tam je důvod zřejmý.
1. Antiamerikanismus
„USA si hrají na světového policajta. Kamkoliv přijdou, tam je jen destrukce, bída a vyrabované přírodní bohatství“.
Předsudky proti Spojeným státům jsou staré jako ony samotné. Trend přirozeně zesílil po druhé světové válce, když se USA staly velmocí, ale svého vrcholu dosáhl zřejmě za George Bushe, po jeho kontroverzním dobrodružství v Iráku. Tyto tendence jsou obzvláště silné v německých a francouzských pravicových, ale i levicových kruzích. Německo a Francie jsou považovány za tradiční bašty odporu proti „anglosaskému“ světu, který oběma zemím údajně odepřel jejich velikost. Obecněji je Amerika vnímána jako nepřítel, ať už proto, že je domovem kapitalismu (pro krajní levici), nebo proto, že ji podle nich ovládají Židé (pro krajní pravici). Někteří lidé a politici jsou pak na straně Ruska právě proto, že nezávislou, demokratickou a svobodnou Ukrajinu považují za americký projekt, který ve skutečnosti nemá právo na život. Tento názor je platný i u nás, byť má poněkud jiné kořeny – mnoho lidí, kteří sympatizují s autoritativními nebo totalitními režimy v Rusku vidí protiváhu ke Spojeným státům, jejichž prosazování demokratických principů a svobody považují za šikanu.
2. Pacifismus a/nebo strach
„Co je nám po Ukrajině. Neměli bychom Putina zbytečně provokovat. Rusko je jaderná velmoc“.
Někteří lidé v Evropě i za oceánem se bojí, že Putin rozpoutá jadernou válku, pokud budeme Ukrajince příliš podporovat, a ti začnou hnát Rusy „do kouta“. Většinou se tito jedinci explicitně nestaví na stranu Ruska, ale boj Ukrajinců nepovažují za tak důležitý, aby kvůli němu přišli o svůj komfort – vždyť hoří až u souseda ob dům. Jsou vlastně Putinovými (psychologickými) rukojmími a jejich chování se podobá „stockholmskému syndromu“. Krásná, ale bohužel utopistická idea světa bez násilí a zbraní je využívána agresory od nepaměti. Pro nepřátelskou mocnost není nic snazšího a lákavějšího než podporovat protiválečné demonstrace u svého benevolentního protivníka a zároveň exemplárně potrestat a šikanovat vlastní pacifisty jako zbabělce a zrádce. Dělal to každý, kdo potřeboval připravit národ na válku a strádání – nacisti, komunisti a dělají to i Rusové dnes.
3. Oběti dezinformací, propagandy a manipulace
„Rusko je milá a bohatá země. Nesmíte věřit našim zaprodaným médiím. Zelenský je narkoman. Ukrajinci nejsou národ/jsou nacisti. Podporou Ukrajiny prodlužujeme utrpení lidí.“
Pokud člověk začne získávat většinu informací z alternativních, v tomto případě proruských médií a sociálních kanálů, dříve či později se postaví na jejich stranu. Častá a zjevná protichůdnost výkladů událostí není překážkou, neboť účelem těchto zpráv není vytvářet koherentní obrázek o dění, ale zahltit prostor balastem, ze kterého si každý vybere to, co mu nejlépe zapadá do jeho světonázoru, komunista, populista i neonacista. Rusko investovalo spoustu času a peněz do manipulace západních společností prostřednictvím podpory vlastních nebo Kremlu nakloněných médií, vedením hybridní války (skrz tzv. trollí farmy), korumpováním známých nebo vlivných osobností, a nebo apelem na „retro socialistickou“ sentimentalitu v bývalém východním bloku. Není pochyb, že alespoň částečně se mu to vyplatilo.
4. Osobní problémy, finanční, sociální nebo psychologické
„Za moje problémy mohou všichni ostatní, jen ne já. Znám jednoho Ukrajince a to je parchant, takže jsou určitě všichni. Viděl jsem video na internetu, kde říkají něco jiného, takže jste lháři.“
Je pravděpodobné, že podobné myšlenky se honí v hlavě mnoha lidí, kteří nenávidí svět ve kterém žijí. Podle našich zkušeností jsou proputinovsky orientovaní lidé často, slušně řečeno, společenskými ztroskotanci, kteří v životě dosáhli jen málo úspěchů. Na druhou stranu se ovšem cítí (díky své rase nebo domnělé inteligenci) na víc. Tento jev je obvykle popisován jako Dunningův-Krugerův efekt, který ve zkratce znamená, že člověk, který má jen povrchní nebo mylné informace o problematice se považuje za většího odborníka, než někdo kdo má například příslušné vzdělání nebo se věci věnuje dlouhodobě. Podle názoru těchto jedinců je společnost neprávem ponižuje, kvůli tomu, že jsou ve skutečnosti lepší než ostatní. Putina a dalších diktátorů se pak mnohdy ujímají ze zlomyslnosti, aby naštvali establishment, své okolí nebo rodinu. Ve Francii se jim občas říká „petits blancs frustrés“ (malí frustrovaní běloši), u nás se zažila označení jako „dezoláti“ nebo „flastenci“. Zneužívání lásky k vlasti, rasismus a hysterie okolo LGBT je pak společným pojítkem všech protisystémových/proruských individuí v Evropě.
5. Pseudointelektualismus
„Musíte se na problém podívat z obou stran. Svět není černobílý.“
Existuje celá řada lidí, kteří prostě nejsou schopni registrovat jasná fakta, a tak hledají alternativní výklady skutečnosti. Tito, v našem případě zpravidla vzdělaní nebo bohatí jedinci, se považují za intelektuální elitu a proto mají pocit, že musí zpochybňovat, dokud nedojdou ke správné odpovědi (která se jim líbí, ačkoli s pravdou pravděpodobně nemá nic společného). Protože pro ně zřejmé věci nemohou být jen tak, snaží se poukazovat na nedostatky Ukrajiny a často nekriticky věří ruským zprávám. S tím se pojí i přesvědčení, že být „proukrajinský“ může být považováno za konformismus. Stát na straně Ukrajiny přece není žádné hrdinství, když to dělají všichni. Protože jsou si jistí, že jsou chytřejší než zbytek populace, jejich ega jim nedovolí plout s proudem a tak se staví do opozice proti „normálům“ a tím na stranu Putina.
Poznali jste někoho? Co ale s tím? Je zřejmé, že diskuze a vyvrácení lží takto naočkovaným lidem je jen ztrátou času. Přesto není zbytečné se zapojovat do diskuze, ať už na internetu, v práci nebo u oběda doma. Neboť smyslem dezinformace není hádat se s někým, kdo zná pravdu, ale dostat na svou stranu nerozhodnuté.
Je třeba pamatovat na fakt, že Putin si poslední dekádu budoval PR kovboje, který se nebojí postavit prohnilému západnímu liberalismu a zároveň podporuje ruské rodiny, pravoslavnou církev a buduje velkolepou, moderní armádu. Tato reklama, která oprašuje staré triky sovětských propagandistů, našla úrodnou půdu zejména u konzervativně smýšlející populace na Západě (záměrně neuvádíme pravicově, protože mezi hlasité a nekritické podporovatele nového ruského impéria patří i krajní levice).
Například podle průzkumů před vypuknutím války na Ukrajině považovalo až 62 % amerických republikánů Putina za silnějšího lídra než je Joe Biden. David Smith, odborník na domácí a zahraniční politiku Spojených států z United States Studies Centre, k tomu poznamenává, že Putinovým podporovatelům imponuje zejména jeho tvrdý postup proti liberálům, proti LGBT komunitě a proti feminismu. Protože věří, že Putin chce vytvořit homogenní společnost založenou na tradičních hodnotách, které by chtěli vidět i v USA, jsou ochotní mu prominout i ovlivňování voleb a zavřít oči před zákony omezující svobodu a lidská práva. Podle Smithe tak vlastně nejde o vyslovenou podporu Putina, ale o problematiku americké domácí politické scény, která je v dlouhodobé krizi.
A samozřejmě i v Evropě nalezla Putinova silácká politika odezvu, a to u populistických nebo konzervativních politických subjektů napříč kontinentem. Nejsilnější podporu pak nalezneme ve Francii, Itálii, Maďarsku, Bulharsku a také na Slovensku. Podobně jako za oceánem, i zde se jedná zejména o nekritický obdiv k odporu k sekularismu a podpoře „křesťanských hodnot“, ať už je to cokoliv. Dle Roberta Horvatha, specialisty na Rusko z univerzity La Trobe, jsou na Kreml napojení oligarchové, jako například Konstantin Malofejev, prostředníky mezi Putinem a představiteli evropské protisystémové opozice. Konkrétně Malofejev je majitelem pro-kremelského pravoslavného mediálního domu Cargrad a předpokládá se, že využívá svůj vliv a bohatství k podpoře Kremlu nakloněných jednotlivců na Západě i na Ukrajině, a to včetně financování proruských polovojenských bojůvek.
„Je to režim, který na základě pochybných důvodů napadá mnohem menší zemi a vyhrožuje zbytku světa jadernými zbraněmi.“ V Evropě si pravicoví lídři, jako je Le Penová, Salvini a další rozmysleli veřejnou podporu Putinovi. Přece jen pro populisty, kteří vážně doufají ve vítězství ve volbách, by ztotožnění s touto genocidní válkou bylo politickou sebevraždou,“ říká Horvath.
Vypuknutí ostrého konfliktu na Ukrajině podle nás do určité míry vhodilo vidle do veškerých příprav na “rozvrat” naší civilizace. Jen málokdo by si pomyslel, že má Ukrajina šanci na odrážení útoku a kdo ví, kde by se byly ruské tanky zastavily, kdyby šlo vše podle plánu zločinců z Kremlu. Je zřejmé, že hrdinný ozbrojený odpor Ukrajinců a hlavně neschopnost ruské armády dosáhnout bleskového vítězství byla studenou sprchou pro mnoho obdivovatelů Putinova Ruska. Od února, kdy začaly na ukrajinská města dopadat ruské rakety, mnozí konzervativci a příslušníci náboženské pravice svou podporu Putinovi potichu odvolali a po oklepání zůstali jen ti nejfanatičtější nešťastníci. Stále krvavější konflikt a nekonečné vydírání Západu ukázaly, že Putinův režim si obdiv v žádném případě nezaslouží. Fakt, že velkolepost a síla Ruské federace byla jen Potěmkinovou vesnicí je jen takovou hořkosladkou třešničkou na konec.
