Prvoválečný veterán Amerického námořnictva dobrovolně nastupuje k internaci v „dočasném shromažďovacím centru Santa Anita“ pro Američany japonského původu, duben 1942.
Ani obdivuhodný počet vyznamenání jej však před úřady neuchránil a jeho další cesta vedla pravděpodobně dále do vnitrozemí, kde byly zřízeny permanentní internační tábory. V nich bylo v souladu s ‚exekutivním příkazem 9066‘ prezidenta Roosvelta od útoku na Pearl Harbor do konce války shromážděno a drženo přes 120 000 lidí.
Prakticky nikdo z nich nikdy neobdržel žádné obvinění a vlastně se nebylo komu odvolat. Všechny soudní spory skončily nezdarem a například Nejvyšší soud v roce 1943 rozhodl, že „v zájmu národní bezpečnosti je legální vydat zákaz vycházení jen pro osoby japonského původu, neboť nepřátelé stejné rasy (!) by mohli konat protistátní činnost“. Hrstka amerických Japonců byla nicméně obviněna z vyhýbání se internaci. Bizarní pak je, že takto „koncentrovaní“ japonští Američané dále podléhali branné povinnosti a ti, kteří se jí chtěli vyhnout čelili hrozbě vězení.
Po skončení války pak mělo dojít k vyrovnání. Částky, které vláda USA v roce 1948 vězněným přiznala však byly směšně nízké a nepočítaly například mzdy zaměstnanců nebo ušlý zisk. Čerpání náhrad také bylo podmíněno doložením absurdního množství dokumentů a dokladů, které ale byly mnohdy nenávratně ztraceny, takže byl vyplacen jen zlomek skutečných škod.
K oficiálnímu uznání nespravedlnosti celé operace došlo až téměř půl století let od vydání příkazu 9066. Nejprve v roce 1983, po dlouholetém snažení Japanese American Citizens League (Ligy japonsko-amerických občanů), americká vláda přijala odpovědnost za způsobená příkoří. O dalších pět let později, v roce 1988, bylo Kongresem Spojených států rozhodnuto o výši odškodnění pro dosud žijící oběti. To bylo následně předáno o další dva roky později, když byla v říjnu 1990 uspořádana ceremonie, kde se představily první reparační šeky na $20 000, předávané s formální omluvou podepsanou prezidentem G.W. Bushem.
