Dánské království bylo po poměrně symbolickém odporu okupováno Německem již od roku 1940. Nejjižnější severská země byla skrz celý konflikt relativně ušetřena masivního bombardování i dalších válečných útrap. Když se však čas třetí říše nachýlil, vznikla obava, že by se po skončení bojů malé, ale strategicky důležité Dánsko ocitlo v sovětském táboře. Aby zabránili převzetí moci dánskými komunisty, museli Spojenci vyvíjet značný tlak na jeho severního souseda.
Je třeba zmínit, že Švédské království, ač oficiálně neutrální, se po celou dobu války pouštělo na velmi tenký led a hrozila mu invaze jak od Německa, tak hlavně od samotných Spojenců. Po vypuknutí druhé světové války Velká Británie plánovala zabrat švédské doly na (pro Němce životně důležitou) železnou rudu a přístavy, ze kterých do Německa probudila. Německo by se po tomto zásahu muselo pokusit tyto doly silou zajistit. Zmíníme ještě, že Švédsko materiálně i omezenou lidskou silou podporovalo Finsko v Zimní válce proti Sovětskému svazu, čili precendent pro invazi existoval.
Po pádu Francie byli Britové nuceni koncentrovat své síly na ostrovech a stáhli se tak z norského bojiště. Osamocené Švédsko proto dovolilo Německu používat svou železniční síť pro zásobování dobytého Norska i pro přesuny vojáků do Finska, které se opět pustilo do bojů s Ruskem. Na druhou stranu ale Švédové nezapomněli na své severské bratry a pod různými zástěrkami pomáhali cvičit norské i dánské bojovníky odboje, anebo předávali zpravodajsky důležité informace spojenecké tajné službě. Kontroverzní švédská „hra na obě strany“ se dá vysvětlit několika faktory: Jedním z nich byly zejména katastrofální vojenské neúspěchy Spojenců v prvotní fázi války, a s nimi spojená nedůvěra v případnou vojenskou podporu od Velké Británie. Druhým hlediskem byl prostý obchod s železnou rudou a dalšími strategickými surovinami. Ten přinášel izolovaným Švédům zlato a hlavně velmi nedostatkové potraviny a uhlí. Na otázku jestli Švédům vadilo, že zlato bylo uloupeno poraženým národům v Evropě se dá říct asi jen – politika do byznysu nepatří.
4. května 1945 vydal generálmajor C.A. Ehrensvärd poslední z rozkazů týkajících se dlouho plánované invaze přes úžiny Öresundského průlivu. Celá akce se skládala ze dvou dílčích operací nazvaných “Rädda Själland” a “Rädda Bornholm”. Sjælland je největším dánským ostrovem s hlavním městem Kodaní. Bornholm je pak menší, ale strategicky velmi významný ostrov uprostřed Baltského moře mezi Švédskem a Německem. Plánování započalo už koncem roku 1943 a počítalo se se zahájením operace v době, kdy by spojenecké vojska vstoupila do Dánska od západu. Generálmajorovi letectva USA Fredericku Andersonovi, který krátce předtím skandinávskou zemi potají navštívil, se podařilo přesvědčit sociálně-demokratického premiéra Hanssona, aby se neutrální Švédsko konečně přidalo na stranu Spojenců a v případě, že by hrozilo obsazení Dánska Sověty dokonce zasáhlo.
Vojenští plánovači spočítali, že před spuštěním operace by bylo potřeba shromáždit nejméně 1158 transportních a alespoň 100 podpůrných bojových lodí. Švédské části invaze se měl ujmout 3. armádní sbor sestávající z 1. a 9. pěší divize a 7. motorizované brigády podporované 8. obrněnou brigádou. K nim by se přidala celá řada nezávislých jednotek složených ze Švédy vycvičených Dánů. Celkově se počítalo s asi 60 tisíci muži a 6 tisíci vozidly. Proti nim by stálo přibližně 28 tisíc německých obránců. Němci se na obranu ostrova dlouho připravovali, a tak měli již nachystané nálože k odpálení důležitých přístavních zařízení a vjezd do přístavu v Kodani i Helsingøru měly zablokovat k potopení určené lodě. Dodejme, že v Kodani se také nacházely početné zbytky Kriegsmarine. Obranu ostrova by tak podpořil těžký křižník Prinz Eugen, lehký křižník Nürnberg, čtyři torpédoborce, několik minolovek a strážních lodí.
Švédské a dánské síly se postupně začali koncentrovat v jižním cípu Skandinávského poloostrova. Datum invaze nebyl konkrétně stanoven, ale švédský generální štáb počítal, že akce by byla připravena nejdříve 18. května. První vlna 6000 mužů měla zaútočit na dánské město Helsingør, podporovaná pobřežním dělostřelectvem z okolí protilehlého švédského Helsingborgu. Pevnostní děla ráže 150mm a 210mm by byla dále doplněna pobřežními bitevními loděmi Oscar II. a Tapperheten. K letecké podpoře invaze byla do regionu Skåne přepravena většina švédského letectva. Operace nicméně nakonec nebyla spuštěna, neboť Německo 8. května kapitulovalo a s ním i posádka bránící dánský hlavní ostrov.
Jiná situace ovšem panovala na ostrově Bornholm, který byl od začátku května silně bombardován Sověty. Velitel ostrova kapitán Gerhard von Kamptz se Rusům odmítal vzdát a netrpělivě očekával příchod angloamerických sil. Spojencům měl poslat i několik telegramů, ve kterých je vyzýval, aby vyslali alespoň jednoho vojáka kterému se mohou vzdát, leč marně. Protože Kemptz nedodal Sověty požadovanou písemnou kapitulaci, sovětská letadla zahajila masivní bombardování a zničila přes 800 domů v obcích Rønne a Nexø. Dalších 3000 domů bylo mezi 7.a 8. květnem poškozeno. Zajímavostí je, že na ostrově byla umístěná radarová stanice a tak Němci o náletech předem věděli. Obyvatelé se mohli včas ukrýt a naštěstí při nich došlo jen k minimálním civilním ztrátám. Patová situace se nakonec vyřešila, když 9. května došlo k vylodění sovětských jednotek a po krátké přestřelce se 12 000 německých obránců vzdalo. Sověti nakonec opustili ostrov až 5. dubna následujícího roku.
Záchrana Dánska nakonec nebyla třeba. Anglické 2. armádě se totiž podařilo dosáhnout Lübecku před Sověty, čímž jim efektivně zabránili v dalším postupu směrem na Jutský poloostrov. To, co následovalo poté je někdy nazýváno Stalinova záhada. Sověti se navzdory Spojeneckému očekávání ze svého skandinávského předmostí v tichosti stáhli výměnou za záruku, že na ostrově nebudou vybudovány žádné prozápadní vojenské zařízení. Při dobytí ostrova mělo také dojít jen k jednomu nahlášenému případu znásilnění, což je v kontrastu se zbytkem Evropy zcela jistě objektivní úspěch.
