Po diskutabilní invazi na Krétu se ustoupilo od velkých vzdušných výsadků elitních Fallschirmjägerů, avšak němečtí paragáni se velmi osvědčili i na zemi (např. boje u Monte Cassina a následné ústupové boje).
V létě 1943 byl italskou vládou a králem odstraněn z pozice moci Mussolini, kterého nový italský estabilišment uvěznil a hodlal ho předat Spojencům. Tomu ale zabránil Hitler, když nechal komando německých výsadkářů pod vedením Otty Skorzenyho vykonat záchrannou akci, která Mussoliniho osvobodila ze zajetí. Mussolini byl poté dosazen jako Vůdce území na severu Itálie, kde vznikla italská Socialistická republika, která dále pokračovala v boji po boku Němců proti Spojencům. Němci Mussolinimu povolili vybudovat nové ozbrojené složky z Italů, kteří mu byli stále věrní. Tato nová italská armáda složená z vojáků se zkušenostmi z Balkánu, Afriky, Sicílie a i mladých a nezkušených, ale nadšených dobrovolníků se ihned zapojila do obrany Gótské linie a protipartizánské činnosti na území italské Socialistické republiky.
Gótská linie byla hlavní Německo-Italská obranná linie, která se táhla od východu na západ italského poloostrova a kopírovala jižní část apeninského pohoří. Linie sice měla okolo 2.500 opevněných bodů, ale při její délce se obrana opírala převážně o obtížně průchodný terén a roztroušené usedlosti proměněné na obranná postavení. O tento „Měkký podbřišek Osy“ bojovalo od srpna 1944 do března 1945 přes 1 200 000 mužů a Spojenci za tu dobu nebyli schopni dosáhnout žádného významnějšího úspěchu.
V prosinci 1944 způsobila spojencům značné problémy německá ofenzíva v Ardenách, a to samé hrozilo i na Italské frontě, která byla v té době v podstatě statická. Spojenci upevňovali své pozice po proražení Gótské linie na východě Itálie u Rimini a pro Italy se na opačné straně poloostrova naskytla příležitost k útoku, který by mohl donutit spojence přesunout některé své divize a tak ulevit východní části linie, která byla už několik měsíců pod obrovským tlakem.
Italské vedení společně se svými německými spojenci nakonec rozhodlo pro ofenzivu v regionu Garfagnana v Toskánsku. Tato ofenziva měla za úkol prorazit spojenecké linie a zatlačit je 25 km zpět na jih. To mělo donutit spojence stáhnout a redistribuovat své jednotky a tím uvolnit tlak na východě Itálie.
Operaci za německou stranu vedl generál Otto Fretter-Pico a za Italy generálmajor Mario Carloni. Jejich síly čítající cca 9.000 mužů se skládaly ze čtyř praporů Italských horských myslivců z Alpské divize Monterosa, dvou praporů mariňáků z divize San Marco a tří praporů z německé 148. Reserve-Division. Cílem těchto jednotek bylo dobýt města Barga, Sommocolonia, Vergemoli, Treppignana, Coreglia, Fornaci di Barga, Promiana, Castelvecchio a Calomini. Před útokem byly síly Osy rozděleny do tří skupin. První skupinu tvořil první a druhý prapor granátníků z Grenadier-Regiment 285. Druhou skupinu tvořil 3. prapor horských myslivců „Intra“ z 1. Alpského pluku z divize „Monte Rosa“, 1. prapor horských myslivců „Brescia“ ze 1. Alpského pluku z divize „Monte Rosa“, 2. prapor mariňáků ze 6. Pluku námořní pěchoty z divize „San Marco“ a průzkumné skupiny 23º Reparto esplorante opět z divize „Monte Rosa“. Třetí skupina pak byla tvořena 4. praporem horských myslivců ze 148. Infanterie-Division, praporem horských myslivců „Mittenwald“ a kulometným praporem „Kesselring“. První skupina měla zaútočit směrem na Vergemoli-Calomini, druhá skupina směrem na Treppignana-Castelvecchio a třetí na Sommocolonia-Barga.
Italové a Němci se rozhodli pro útok na nepřítele, který měl přibližně dvojnásobnou převahu v živé síle, měl o 40 kanónů víc a na rozdíl od sil Osy měl tanky a leteckou podporu. Na straně spojenců tak stálo cca 18.000 vojáků převážně 92. Pěší divize posílené o 19. a 21. brigádu 8. Indické divize, 140 kanónů, 120 tanků a přibližně 160 letounů P-47.
26. prosince se operace dala do pohybu. Po rychlé dělostřelecké přípravě zaútočila německá skupina tvořená praporem Mittenwald a skupinou Kesselring na pozice 92. Pěší divize ve vesnici Sommocolonia, kde rozdrtila Americkou obranu. Krátce poté spustily italské minomety, které kryly postup zbylých dvou skupin. Kombinovaný útok na střed do údolí Serchio, vedený německými a italskými horskými jednotkami byl úspěšný a donutil Američany k rychlému ústupu. Městečko Fornaci se podařilo obsadit téměř beze ztrát, ale dva německé prapory účastnící se tohoto útoku byly silně kritizovány za špatnou koordinaci a nedostatek agresivity. Útok třetí skupiny narazil na nejsilnější odpor. Mariňáci z divize San Marco rychle dobyli vesnici Molazzano, ale velitelská rota Alpské divize utrpěla těžké ztráty při snaze obsadit Brucciano a skupina Cadelo, která vedla útok na Calomini a Vergemoli dokázala dobýt první vesnici, ale nedokázala prorazit obranou druhé, kterou bránil 370th Infantry Regiment společně se skupinami Italských partyzánů. V průběhu dne se však 370th Infantry Regiment musel z vesnice Veremoli stáhnout, protože hrozilo, že bude obklíčen a úplně zničen.
27. prosince německé jednotky obsadily Pian di Creglia a italské jednotky se dostaly až k vesnici Calavorno, čímž ofenziva dosáhla svých cílů. Američané z 92. Infantry division, kteří přišli o cca 1.000 mužů zabitých, 300 zajatých a větší množství zraněných, se zastavili až na obranných postavení 8. Indické divize. Pro Italy a Němce se při celkových ztrátách 1.000 mrtvých a zraněných a dosažení všech stanovených cílů jednalo o úspěch, který donutil spojence k reakci, kterou obránci Gótské linie chtěli – tlak na východu Itálie se zmenšil a na západ se začaly přesouvat síly, které měly územní zisky Osy dobít zpět. K tomu už ale nedošlo, protože se Italsko-Německé síly 30. prosince 1944 stáhly zpět na původní pozice, kde se držely až do konce války.