Příslušníci Waffen SS tlačí Pak 38 po silnici kdesi v Rusku
Nové politické klima, vznik Wehrmachtu, vypovězení ‚hořce ponižujících‘ mírových smluv a s tím spojené očekávání dalšího konfliktu způsobilo postupný přechod na válečnou ekonomiku. Německo od převzetí moci nacisty zvýšilo svůj rozpočet na armádu z 1% HNP na 10% v roce 1936. A když Adolf Hitler v tomto roce pověřil Hermanna Göringa vyhlášením ‘čtyřletého plánu‘ došlo k ještě většímu přesunutí prostředků, materiálu i lidských zdrojů do válečného průmyslu.
Na rozdíl od spojeneckých zemí, které na válečnou ekonomiku přešly již dříve, si Německo překvapivě dlouho drželo „civilní sektor“ vyrábějící spotřební zboží. To se změnilo až v roce 1943, kdy došlo k vyhlášení ‘totální války’ a podíl válečného průmyslu vzrostl až na 75%. A konečně, v roce 1945 šlo už rovných 100% veškerých příjmů státu na zbrojení. Dodejme, že obrovské investice do infrastruktury a výroby vojenské techniky nebo plavidel prakticky vymýtili nezaměstnanost. Ovšem bylo to vykoupeno tím, že do vypuknutí války jelo Německo “na dluh”, který mělo v plánu splácet z drancování okupovaných území a otrocké práce vězňů nebo totálně nasazených.
Důležité bojové zkušenosti získané nasazením nejnovějších prototypů vojenské techniky a zkoušením nových taktických a strategických doktrín „na ostro“ Legionem Condor ve španělské občanské válce znamenaly zcela nové perspektivy vývoje zbraňových systémů, tanků i obrany proti nim.
Z těchto zkušeností vzešel těsně před vypuknutím války požadavek na vývoj nového protitankového děla. Přestože se Pak 36 v bojích osvědčil, německá generalita si tváří v tvář nepřítelem vyvíjeným a nasazovaným tankům uvědomovala potřebu nového, silnějšího kanónu. Znovu tedy byla požádána společnost Rheinmetall-Borsig. Ta již od roku 1935 vyvíjela Pak 37. Ten ovšem nebyl shledán vhodným, kvůli svým nedostatečným výkonům a tak byli konstruktéři nuceni projekt přepracovat. To se povedlo v roce 1938, kdy bylo pod označením 50mm Panzerabwehrkanone 38 L/60 – zkráceně Pak 38, vyrobeno nové dělo. S vylepšenou delší hlavní bylo schváleno do výroby v roce 1939. Nicméně polského a ani západního tažení už se nestihlo zúčastnit a poprvé do ostré akce se dostalo až při operaci Barbarossa v roce 1941. Zajímavostí je, že díky konstrukci z lehkých slitin se jedná o poslední německé dělo, které mohlo být manipulováno samotnou obsluhou. Pozdější modely byly již vyráběny z oceli, protože obtížně dostupné kovy byly prioritizovány pro Luftwaffe.
V počáteční fázi útoku na Sovětský svaz byla obsluhám dodána nová munice – ‘Panzergranate 40’ s wolframovým jádrem, která byla schopna na velkou vzdálenost prostřelit mnohem silnější pancíře. Pak 38 tak byl jednou z mála zbraní v dostatečném počtu, kterými Němci byli schopni zničit tanky KV-1 a KV-2 nebo nově nasazené T-34/76. Do roku 1943 se jich vyrobilo něco přes 9 500 kusů a protože se dělo ukázalo jako užitečný pomocník, tak se v řadách Wehrmachtu udrželo až do konce války.
Už při testování Paku 38 se do Berlína, ale dostávaly zprávy o pokračujícím vývoji sovětských tanků a po nasazení tanků typu KV proti Finsku bylo Němcům jasné, že třicet-osmička může mít problémy zničit tyto nové silně pancéřované stroje. Armádní zbrojní úřad proto ještě v roce 1939 zadal Rheinmetallu další zakázku na vývoj ještě výkonnějšího kanónu.
V roce 1941 tak byl vyvinut kanón, který později vytvoří páteř německého protitankového dělostřelectva po celý zbytek války. 75mm Pak 40 L/46 si dokázal poradit s většinou tanků nasazených Spojenci i Sověty. Problémy mu dělala až těžká varianta Shermanu M4A3E2 ‘Jumbo’, M26 Pershing, pozdější verze britského Churchillu nebo sovětské typy IS.
O vysoké prioritě a nasazení při masivní výrobě v továrnách Rheinmetall, Ardeltwerke, Gustloffwerke a Ostlandwerke svědčí i to, že výroba jednoho kanónu zabrala asi 2 200 člověkohodin tj. 6 měsíců práce a stála 12 000 marek, což je v přepočtu asi milion dnešních korun. Nakonec Němci vyrobili přes 20 000 kusů, které byly nasazeny na všech frontách, kde Třetí říše bojovala za svůj ‚životní prostor‘ a nakonec zápasila o holé přežití.
Jeho varianta Kwk 40, v počtu 3 000 vyrobených děl, byla používána zejména na tancích Pzkpfw IV F2 až G, StuG III nebo stíhačích Marder.
Tato spolehlivá dělá byla dodána i maďarské nebo rumunské armádě a nejméně 210 kusů pak bylo doručeno Finům jako náhrada za jejich zastaralá děla 37mm Bofors. O kvalitách kanónu by nám mohlo napovědět i to, že si je Finsko ponechalo ve výzbroji až do roku 1986.
S postupným zastaráváním předválečných tanků a získáním velkého množství ukořistěných nepřátelských strojů přišli němečtí konstruktéři s nápadem jak využít tuto, pro boj již nevhodnou techniku.
Skutečně prvním tankem v německé armádě určeným pouze pro boj proti jiným tankům tak byl Panzerjäger I. Přesto se myšlenka využití zastaralých podvozků Pzkpfw I s přímo na korbě posazeným československým kanónem 47mm Pak(t) proti těžkým francouzským tankům ukázala jako přinejmenším naivní. Kanóny si ovšem dokázaly poradit s lehčími tanky, tančíky a obrněnými vozidly. Stroj také trpěl množstvím nedostatků vycházejících z jeho improvizovaného vytvoření – vysoká silueta, nedostatečná ochrana posádky nebo absence protipěchotní výzbroje činily z tohoto lovce tanků snadnou kořist. Do roku 1941 tak vzniklo jen asi 200 kusů.
Myšlenka už ale byla na světě a nic nebránilo vzniku nespočtu více či méně efektivních nouzových kombinací vlastních i cizích podvozků a protitankových kanónů pod označením Marder I,II, a III.
Dalším typem protitankových obrněnců byly ty, které za tímto účelem přímo vznikly nebo se ukázalo, že jsou k tomuto boji vhodné.
Prvním z nich bylo ‚útočné dělo‘ StuG III na podvozku Pzkpfw III. Stroj byl původně zamýšlený jako mobilní houfnice určená k podpoře pěchoty a dobývání bunkrů nebo opevněných pozic. Po napadení SSSR, se ale projevil nedostatek techniky potřebné k zničení ohromného množství sovětských tanků. A protože výroba podvozku bez věže byla mnohem levnější, bylo rozhodnuto o využití nadstavby StuGu a nahrazení krátkých houfnic protitankovými děly. Absence věže ztěžovala jeho nasazení při ofenzívách v rané fázi války, Němci ale dozajista ocenili jeho nízkou siluetu, snadnou maskovatelnost a výkonné dělo při obraně v její druhé polovině. Do května 1945 se vyrobilo přes 10 000 StuGů III a jeho variant, což z něj činí nejvyráběnější tank a druhé nejvyráběnější obrněné vozidlo Třetí říše.
Naproti tomu pěchota zažívala bez podpory protitankových oddílů krušné chvíle. Pěchotní boj zblízka proti tankům byl Němci (opět) podceněn a příručky pro velitele se odkazují pouze na “nezbytné nouzové akce proti tankům”.
Vylepšená a zjednodušená Panzerbüchse 39 měla pěchotě přinést možnost pružně reagovat na hrozbu nepřátelských obrněných vozidel. Přesto, že PzB39 byla schopna prostřelit 25mm silný plát oceli její použití proti tankům, ale bylo již od počátku zavádění sporné, protože ochrana tanků proti střelám z pušek už byla dávno dokončena. To nakonec vrhlo stín pochybnosti na celou otázku použití pancéřových pušek a zpečetilo osud zvláštních typů pro Waffen-SS jako byla M SS 41. Vývoj se tak dostal do slepé uličky a bylo nutné vymyslet, co s tisíci kusů těchto zbraní.
Zmiňme ještě těžkou protitankovou pušku 28mm schwere Panzerbüchse 41, čili sPzB 41, konstrukcí připomínající spíše lehké dělo. Její kónická hlaveň se od komory k ústí zužovala a speciální projektil nesl dvě příruby z měkkého kovu které, jak procházely hlavní zmenšovaly svůj průměr, takže tlak v hlavni neklesal tak rychle a střela neztratila svou rychlost. Zbraň dosahovala pozoruhodných výkonů. Stála méně než půlku ceny Paku 38, byla tak lehká, že byla přidělována horským jednotkám a dokonce výsadkářům, zároveň však byla na vzdálenost do 500m výkonná a dokázala probít pancíř silný až 52mm – v jednom případě měla dokonce prostřelit přední, spodní pancíř tanku IS-1. Zbraň nicméně byla závislá na wolframu do své munice a její výroba byla s klesajícími zásobami tohoto špatně dostupného kovu ukončena. Vyrobilo se asi 2 800 exemplářů.
Posledním způsobem jakým chtělo Německo reagovat na moderní tankovou válku byla výroba min. Po první světové válce nebyli Němci nijak omezeni v jejich vývoji nebo výrobě. Po Tellermine 29, která vycházela z prvoválečné talířové miny přišla v roce 1935 Tellermine 35. T.Mi 35 se tak stala standardní protitankovou minou v počátečních fázích války a do roku 1943 jich bylo vyrobeno přes 4,2 milionu kusů. Mina však měla nastavený detonátor na zatížení 90 Kg, což bylo málo a mina tak explodovala ihned při najetí pásu na minu. Později byl používán detonátor nastavený na 210 Kg. Tato nová verze dostala označení T.Mi 35 St a do konce války se vyrobilo přes 2,2 milionu kusů. Při najetí na minu, ale obvykle došlo jen k poškození pojezdového ústrojí, což nesnižovalo palebnou sílu tanku. Pěchota poté musela využít všechny dostupné prostředky k vyřazení stroje z boje – jako kouřové granáty, zakrytí průzorů celtami nebo kabáty a použití běžných výbušnin nebo svazků granátů. Teoreticky se dala mina použít i vrhnutím přímo na tank. Ovšem házet 10 kilogramovou minu pod nepřátelskou palbou jistě vyžadovalo notnou dávku odvahy. Později byly vyvinuty lehčí protitankové granáty a kumulativní nálože, kterým se budeme věnovat někdy příště.
