Pařížanky vítají osvoboditele
Na téma vedení válečných operací Osy za druhé světové války vzniklo mnoho odborného i populárně-naučného materiálu. Ruku v ruce s každou událostí nebo činem se pak připomíná i neslavná stránka soudobých autoritativních a totalitních režimů. Na co se ale velmi často zapomíná a nebo se uvádí jako nutné zlo jsou válečné přehmaty a škody způsobené spojeneckými a sovětskými vojsky.
V tomto seriálu bychom chtěli čtenáři nabídnout další, pro někoho možná nečekaný a překvapivý pohled na vedení války ze strany Spojenců a Sovětů, jejich chování k nebojujícím účastníkům války a jejich majetku. A nakonec nechuť k převzetí odpovědnosti ze strany odpovědných činitelů.
Po skončení bojů bylo s poraženými vedeno mnoho soudů, snad nejznámější Norimberský tribunál, jehož obdobou v tichomoří byl takzvaný Tokijský proces nebo-li Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ. Zmiňme, že Norimberský soudní proces byl vázán Londýnskou chartou (Londýnská dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Osy) a tak je zřejmé, že vyšetřování zločinů spojeneckých armád nebylo předmětem diskuze. Pro úplnost uveďme, že některé válečné zločiny, kterých se účastnili příslušníci spojeneckých sil byly vyšetřovány a několik jich vedlo k vojenskému soudu. Mnoho jich nicméně bylo pro různé důvody přehlédnuto nebo po skončení vyšetřování nepotrestáno.
Obecně lze říci, že válka na takzvané západní frontě byla mnohem racionálnější, a s ohledem na civilní ztráty humánnější. Zúčastněné armády se v rámci možností snažily vést své vojáky k dodržování Ženevských a Haagských úmluv. Pojďme se blíže podívat na známé i méně známé události, které jsou a nebo by mohly být považovány za válečný zločin.
Kanadská Armáda
Charles P. Stacey, oficiální kanadský historik účastnící se tažení v Evropě, rozhlásil 14. dubna 1945, že oblíbený velící důstojník pluku Argyll and Sutherland Highlanders, podplukovník Frederick E. Wigle byl zastřelen civilním odstřelovačem. Tato fáma vyústila v odplatu, kdy příslušníci pluku vypálili obec Friesoythe v severním Německu. Německá strana tvrdí, že při bojích o město zemřelo 20 civilistů a při následných represáliích bylo zničeno až 90% domů. Stacey později napsal, že “Kanaďané nejprve vyhnali civilisty a pak domy zapálili.” Nakonec se ukázalo, že Wigle byl zabit v boji s německými vojáky.
Francouzská armáda
Maquis: Maquisards byly venkovské partyzánské oddíly francouzského hnutí odporu.
Poté co se při operaci Dragoon zhroutila německá vojenská okupační správa, bylo Francouzi zajato velké množství Němců, kterým se nepodařilo opustit Francii. Maquis popravili několik příslušníků Wehrmachtu a většinu členů Gestapa a SS. Mimo jiné bylo 14. září 1944 popraveno 17 německých zajatců v Saint-Julien-de-Crempse v odvetě za popravu 17 obyvatel St. Julien, kteří byli samotní zabiti v odvetě za aktivitu odporu v okolí města.
Goumiers: Marocké jednotky Francouzského expedičního sboru páchaly masové zločiny v Itálii během a po bitvě o Monte Cassino. Podle italských zdrojů bylo znásilněno nebo zavražděno na 12000 žen, dětí i mužů, některým znásilněným ženám bylo i přes 80 let. Násilí ze strany Goumiers mělo být vystaveno přes 60 000 Italů. Pro tento zločin se v Itálii vžil pojem “Marocchinate” – Marokanizace. Velení sboru za tyto zločiny popravilo 15 Maročanů a 54 odsoudilo k těžkým pracem. Pro zmírnění dopadu “kulturní odlišnosti” následně přišlo velení s nápadem importu berberských žen, které měly sloužit jako “táborový doprovod”. Od roku 1944 se italská vláda intenzivně zajímala o oběti a sbírala důkazní materiál. Po válce však byla Itálie nucena platit nákladné reparace a snažila se o napravení vztahů s Francií. Takže se v roce 1948 z finančních a diplomatických důvodů nakonec vzdala řešení těchto případů. V roce 2004 byl u Neapole vztyčen pomník “Mamma Ciociara” na památku žen, které zemřeli při italském tažení.
Britská armáda
Již 4. května 1940 Royal Navy zahájila neomezenou námořní válku. Admiralita, pod tlakem probíhající invaze do Dánska a Norska oznámila, že každá loď pohybující se ve Skagerraku bude potopena bez varování, což bylo v rozporu s podmínkami Druhé londýnské námořní dohody.
V červenci 1941 potopila ponorka HMS Torbay pod velením Anthony Mierse několik německých lodí. Ve dvou případech posádka postřílela tucty německých trosečníků. Miers se nijak nesnažil své činy zakrývat a hlásil je do oficiálního deníku. Od svých nadřízených si za to vysloužil pouze důtku, a to navzdory tomu, že porušil Haagskou konvenci z roku 1907, která výslovně zakazuje zabít trosečníky za jakýchkoliv okolností.
Během operace Overlord došlo k rabování francouzských měst Bayeux a Caen zásobovacími jednotkami. 23. května 1945 pak mělo dojít k vyrabování zámku Glücksburg ve Šlesvicku-Holštýnsku. Byly ukradeny šperky a znesvěceno 38 rakví v zámeckém mauzoleu.
*Jen dodáme, že rabování, znásilňování a popravy zajatců byly britskými vojáky v průběhu války páchány pravděpodobně ze všech armád nejméně.*
Britská tajná služba MI9 ihned po propuknutí bojů zřídila zařízení pro výslech válečných zajatců v Londýně na adrese Kensington Palace Garden 6,7 a 8. Zařízení přezdívané “Cage” (Klec) mělo sloužit pro výslechy zejména Němců, včetně členů NSDAP nebo SS. Zajatci zde byli fyzicky i psychicky mučeni. Vězni byli vysvlečeni do naha, bylo do nich kopáno, nesměli spát, nebylo jim dáváno najíst, nebo do nich byl pouštěn elektrický proud.
Náčelník sekce výslechu válečných zajatců Alexandr Scotland si ve svých pamětech pochvaloval metodu, kdy byli vězni nuceni se svléknout do naha a cvičit před strážnými, jinde pak prohlašuje, že mimořádně efektivní bylo nechat vězně pomočit se do kalhot. Scotland nikdy nedovolil Červenému Kříži inspekci zařízení, neboť zde podle něj měli být pouze civilisté nebo “vojenští zločinci”, na které se nevztahuje Ženevská konvence. Fritz Knoechlein vypověděl, že byl nucen vysvlečený do půlky těla 4 hodiny běhat v kruhu. Poté, co si stěžoval Scotlandovi, byl polit ledovou vodou, shozen ze schodů a zbit. Dodejme, že Fritz Knochlein byl velitelem jednotky, která v květnu 1940 u Dunkerku zavraždila 97 britských zajatců, za což byl odsouzen k smrti a oběšen v roce 1949.
Scotland veškerou vinu odmítá jako “fantastická obvinění” a dodává, že “Klec byla zle pomluvena soustavným zaměřováním se novinářů na naše údajné nedostatky. Zdá se mi, že tyto vymyšlené příběhy o krutosti vůči našim německým vězňům se rychle stávají hlavními zprávami dne, zatímco osudy britských důstojníků se nebezpečně rychle stávájí starou historií.”
Klec byla uzavřena v roce 1948, její činnost pak převzalo několik internačních táborů přímo v Německu. Ty měly být dokonce ještě horší a mělo v nich docházet k dalšímu bití a psychickému týrání během výslechů a také k okrádání vězňů .
Ve výslechovém centru v Bad Nenndorf mělo dle vyšetřování ministerstva zahraničí docházet k:
1) nedostatečnému ošacení,
2) zastrašování ze strany strážných,
3) mentálnímu a fyzickému mučení během výslechů
4) držení v oddělených celách bez možnosti pohybu,
5) držení na samotkách za neuspokojivé odpovědi při výslechu,
6) v krutých mrazech byli (vězni) nuceni svlečení drhnout cely ledovou vodou zatímco byli biti,
7) hrubě nedostatečné lékařské péči,
8) nedostatečné výživě,
9) zbytečnému zdržování propuštění vězňů,
10) krádežím osobních věcí vězňů
Britská vláda si uvědomovala, že taková zpráva by mohla poškodit image Británie. Jelikož se obávali obvinění ze zacházení s vězni jako v německých koncentračních táborech a také z toho, že by se Sověti mohli dozvědět, že v těchto zařízeních jsou i špioni z SSSR, Československa, Rumunska a dalších zemí Východního bloku. Proto byl tento tábor roku 1947 v tajnosti uzavřen. Jeho personál pak bez trestu pokračoval v práci v jiných výslechových zařízeních.
Armáda Spojených států amerických
Incident Laconia: Spojenecký bombardér zaútočil na 4 německé ponorky zachraňující trosečníky z dříve torpédované britské lodi RMS Laconia v Atlantiku. Piloti USAAF, navzdory znalosti polohy ponorky, jejích záměrů (například označení červeným křížem) a přítomnosti britských námořníků zabili několik tuctů přeživších bombami a donutili ponorky k nouzovému potopení a zanechání zbývajících přeživších na volném moři. To následně vedlo německou admiralitu k vyhlášení přísného zákazu zachraňování trosečníků. Z 2732 lidí na palubě Laconie přežilo pouhých 1113. Z 1619, kteří zemřeli bylo 1420 italských válečných zajatců.
Masakr v Canicatti: Zabití nejméně 8 neozbrojených italských civilistů, mezi nimi jedenáctileté dívky v sicilském městečku Canicatti se událo v červenci 1943. Podplukovník George McCaffrey dorazil společně s několika příslušníky vojenské policie k vybombardované továrně, kde dav civilistů sbíral do kýblů tovární produkty – potraviny a mýdlo. Po neúspěšném pokusu o rozehnání dal McCaffrey rozkaz k vypálení do davu. Na místě zemřelo 8 lidí, nicméně přesný počet mrtvých se nikdy nedozvíme. Proti McCaffreymu bylo vedeno tajné vyšetřování, nikdy však nebyl z ničeho obviněn. Událost by pravděpodobně upadla v zapomnění, kdyby ji nepublikoval Joseph Salemi, syn přímého účastníka.
Masakr v Biscari: Tento válečný zločin byl spáchán 13. července 1943, kdy došlo ke dvěma incidentům spáchanými vojáky 180. pěšího pluku US Army. Pluk složený z nováčků si po vylodění na Sicílii nevedl příliš dobře a mělo dojít k jeho stažení. Nakonec však byl vyslán pouze pobočník divizního velitele, aby provedl dohled nad touto jednotkou. Během dobývání místního letiště se podařilo na dvou různých místech zajmout dohromady 71 italských a 2 německé zajatce. V prvním případě byl poddůstojníku Horaci Westovi dán rozkaz odvést 45 Italů a 2 Němce k výslechu rozvědčíkům. West poslal osm zajatců s eskortou dál a zbytek nechal sejít z cesty. Tam si vzal samopal Thompson a zajatce postřílel. Vyšetřování ukázalo, že po vystřílení zásobníku přebil a každého ještě střelil do hrudi. Svým vojákům řekl, že jde “zabít ty zkurvysyny a kdo se nechce dívat ať se otočí”. Sergeant West byl za tento čin sice vojenským soudem zbaven hodnosti a odsouzen na doživotí, ale již v listopadu 1944 byl zproštěn trestu a znovupovolán do aktivní služby, kterou ukončil se všemi poctami.
V druhém případě se rota C 1. praporu dostala pod palbu odstřelovačů. Vojínu Marlowovi se při hledání místa odkud by mohli střílet podařilo zajmout 36 italských vojáků. Ačkoliv se nikdo z nich ke střelbě nepřiznal, byla velícím důstojníkem kapitánem Comptonem sestavena popravčí četa a bez soudu a bez váhání byli zastřeleni.
Kapitán Compton byl zproštěn viny a po převelení ke 179. pěšímu pluku padl v listopadu 1943.
Masakr u Adouville-la-Hubert: Parašutisté ze 101. výsadkové divize 6. 6. 1944 postříleli 30 více či méně zraněných příslušníků 795. Ostbattalionu složeného z Gruzínců, jako odplatu za ztráty při vylodění. Nikdo nebyl vyšetřován ani potrestán.
Masakr v Chenogne: 1. ledna 1945 bylo u belgické obce Chenogne popraveno přibližně 80 německých zajatců nejspíše v odvetě za Malmédský masakr. Událost byla zametena pod koberec a nikdo nebyl nikdy potrestán.
V souvislosti s odhalením dodnes vášnivě diskutovaného masakru v Malmédách byl vydán rozkaz, že “žádný příslušník SS nebo výsadkářů LW nebude brán jako zajatec, místo toho bude zastřelen na místě.” Generálmajor Hufft dokonce vydal rozkaz nebrat žádné zajatce poté, co jeho jednotky překročily Rýn. Po válce přiznal, že kdyby Němci nakonec vyhráli, tak by za tento rozkaz seděl v Norimberku on.
Masakr u Jungholzhausenu: V dubnu 1945 bylo po těžkých bojích v okrese Hohenlohe příslušníky 254. pěšího pluku popraveno asi 30 zajatých vojáků Wehrmachtu a SS. V roce 1996 byl incident vyšetřován, ale nepodařilo se dohledat pachatele masakru a tak byl případ odložen.
Treseburský masakr : 19. dubna 1945 zajali a popravili příslušníci 18. pěšího pluku 1st Infantry Division 9 neozbrojených členů HJ u obce Treseburg, pravděpodobně jako odplatu za padlé při jejím dobývání. Podle očitých svědků se mělo 10 bezbranných chlapců z HJ snažit dostat domů ke svým rodinám. Američané je přivítali varovnou střelbou. Jeden z chlapců, Georg Brand utekl a schoval se v tunelu, zbývajících 9 bylo zajato a na horské stezce za dnešním Café Mendorf zastřeleno. Kriminální policie se pokusila vraždu vyšetřit – neúspěšně. Nikdo nebyl potrestán.
Masakr v Lippach: V tomto případě došlo 22. dubna 1945 k popravě 24-30 zajatých příslušníků SS opilými černošskými vojáky 3rd Provisional Company, kteří vyrabovali sklad s alkoholem. Nejméně 10 zajatců bylo zastřeleno střelou zezadu do hlavy a šest mělo rozdrcenou lebku. Američtí vojáci měli dále znásilnit 20 žen ve vesnici. Tento případ byl také vyšetřován v roce 1996, ale nikdo nebyl obviněn.
Operace Teardrop: Tato operace probíhala od dubna 1945, kdy americká rozvědka naznačila, že Německo může vyrábět raketonosné ponorky. 24. dubna byla potopena ponorka U-546. 8 z 33 přeživších zajatých námořníků bylo brutálně mučeno Američany. Výslechy ukázaly, že německé ponorky nejsou schopny nést balistické rakety a Kriegsmarine to ani nikdy neplánovala. Mučení a brutální zacházení pokračovalo až do 12. května, pět dní po skončení války, kdy Kapitänleutnant Just napsal podrobnou zprávu o U-546. Historik Phillip K. Lundeberg k tomu dodává, že bití a mučení bylo „ojedinělým případem, motivovaným touhou po rychlém získání informací o možném raketovém útoku na New York německými ponorkami.“
Tajná válečná fakta zveřejněná v roce 2006 odhalila, že američtí vojáci spáchali v Evropě nejméně 400 sexuálních útoků, včetně 126 v Anglii. Studie Roberta J. Lillyho ukazuje, že v Anglii, Francii a Německu mohlo být znásilněno až 14 000 žen z toho 11 000 v Německu. Mnoho vojáků mělo pod pohrůžkou zastřelením hromadně znásilňovat ženy i nezletilé dívky. Podle německé historičky Miriam Gebhart mohlo být Američany v Německu znásilněno až 190 000 žen, toto číslo bylo však historiky zpochybněno jako náhodný odhad. William Hitchcock odhaduje, že ve Francii bylo od června 1944 do konce války znásilněno asi 3500 žen a sexuální násilí bylo v osvobozené Francii celkem běžné. Některé obce v Normandii z tohoto důvodu ani oficiálně neoslavují D-Day.
Na závěr, ještě zmíníme dodnes kontroverzní bombardování Drážďan, Hamburku a dalších měst, nebo brutální zacházení s personálem koncentračních táborů nebo například Rheinwiesenlager, systém zajateckých táborů kde bylo drženo v nuzných podmínkách na dva miliony německých vojáků a kolem 30 000 z nich zde zemřelo.
