*Pokud vás zajímá o jakou pistoli se jedná, tak vás zklameme. Ani historici se nedokáží shodnout při její identifikaci. Mezi nadějné tipy řadíme exportní španělské pistole ‚Astra Model 100 Special‘ a velice neobvyklou ‚M. Zulaica y Cia Royal’*
Fotografie letce, který si kolem své hlavy váže ceremoniální čelenku „hačimaki“ se stala jedním ze symbolů války v Tichomoří. Popisek u ní obvykle hovoří o tom, jak se pilot Kamikaze připravuje na svůj poslední let. Je ovšem pozoruhodné, že japonské, ale ani západní zdroje u této fotografie nezmiňují, že by se mělo jednat právě o pilota tzv. „božského větru“.
“Válka proti Japonsku byla vedena v hernách Válečné univerzity tolika lidmi a tolika různými způsoby, že nic, co se během té opravdové stalo nás nepřekvapilo. Absolutně nic. Až na taktiku kamikaze útoků. To nás opravdu nenapadlo.” – Admirál Chester W. Nimitz, vrchní velitel americké Pacifické floty
Vlastně o této fotografii víme jen velmi málo a zdá se, že jsme si k ní laicky a na základě přetrvávajících představ, vytvořených válečnou propagandou, jen domysleli zajímavý příběh.
Nicméně taiwanský historik Ji-Šao Lai se neznámého pilota pokusil identifikovat a došel k závěru, že by se mohlo jednat o příslušníka Japonského císařského námořního letectva jménem Hideo Oiši. Hideo létal u 12. Kōkūtai (eskadry) operující na bojištích v Číně a fotografie měla být pořízena koncem roku 1940. Pokud tedy uznáme, že se jedná o Hidea, tak musíme zároveň vyloučit, že je na fotografii pilot kamikaze, protože jednotky ‚Šinpú tokubecu kógekitai‘ byly vytvořeny až v říjnu 1944.
Jednou z indicií poukazující na to, že se nejedná o sebevražedného pilota je také zbraň, kterou má zasunutou ve své záchranné vestě. Z tradičních důvodů si někteří piloti na svou poslední misi brali svůj meč. Pistole ovšem není typickou zbraní samurajů a naznačuje spíše, že pilot by při případném sestřelení neodevzdal svůj život jen tak.
Spojenecká propaganda vykreslovala japonské piloty jako nemilosrdné fanatiky s vymytými mozky. Naopak ta japonská je oslavovala jako odvážné dobrovolníky ochotné položit svůj život za císaře.
Pravda, jak to tak bývá, je někde uprostřed. Mnoho těchto mladých, často vzdělaných nebo studujících mužů nebylo vůbec dobrovolníky a ještě méně z nich chtělo zemřít. V denících a posledních dopisech svým milovaným a blízkým se obvykle nevyskytovaly žádné zmínky o nenávisti k nepříteli. Ve svých melancholických myšlenkách se nejčastěji uchylovali k rodině nebo ke konání povinnosti.
Například třiadvacetiletý Ičizo Hajaši píše své matce v dubnu 1945:
„Jsem potěšen, že mám tu čest být mezi vybranými u ‚Zvláštní útočné jednotky‘, která je na cestě do boje. Nemůžu, ale přestat plakat, když na Tebe myslím, matko. Když si vzpomenu na Tvé naděje, které jsi vkládala do mé budoucnosti… Rmoutí mne, že zemřu, aniž bych dokázal alespoň něco, co by tě těšilo…“
Jiný pilot, Masao Kanai jen chladně napsal:
„Nevím kde začít. Venku slabě prší. Z rádia se line tichá hudba. Je klidný večer. Čekáme až se vyjasní počasí a my budeme moci odletět na naší misi. Kdyby nepršelo, tak už jsem dávno pryč“
Američané odhadují, že během války zemřelo asi 2800 pilotů kamikaze. Při úspěšnosti 14% útoků se jim podařilo potopit 34 lodí a dalších 368 poškodit. Během těchto útoků zemřelo okolo 4900 spojeneckých námořníků a přes 4800 bylo zraněno.
