H&K G11, pozdější před-produkční model z roku 1989
Žádná zbraň není tak opředená tajemnem „efektivnosti“, jako je hodinový stroj na zabíjení v podání Gewehr 11. Původní myšlenka byla, že nová zbraň bude zvyšovat pravděpodobnost zásahu a nikoliv přesnost. Tolik základní premisa pro ACR (Advanced Combat Rifle) pušku nového tisíciletí. Což, když úplně zjednodušíme znamená, že zbraň se po výstřelu ani nehne a „obsluha“ tak opět nehledá cíl, včetně míření a přehledu o okolí. A nebo – střela si najde automaticky svůj cíl. Někteří konstruktéři, mezi kterými byl E. Stoner, tento požadavek prohlásili za nerealistický. Bohužel se to nedostalo dál za moře a tak se o tom ve firmě H&K nedozvěděli.
Konstruktéři v Oberndorfu již od konce šedesátých let pracovali na nové útočné pušce s mechanismem výběru cílů. O to více se ambiciózní projekt jevil díky možnosti vyslání jedné i více střel a udržení si obrazu cíle. Aby bylo možné po zbrani tyto věci chtít, tak byla zbraň navrhnuta doslova od nuly. Dávka musela proběhnout svojí kadencí v co nejkratším možném čase, aby bylo možné lehce zasahovat cíle v pohybu. Nebyl tedy čas pro cestu nábojnice ven ze zbraně. Díky drastickým konstrukčním řešením zbraň nebude vytahovat a nevyhazovat nábojnici – musel tedy přijít další zlom a to nový náboj bez nábojnice, kde se angažovala munička Dynamit Nobel.
Když koncem roku 1990 po dvacetiletém vývoji byla G11 představena odborné veřejnosti, tak nejvíce zájmu sklidila právě beznábojnicová munice. Beznábojnicová munice ráže 4,7x33mm (DM11) se skládala z klasické střely. Ta byla zasazena do „slože“, nebo spíše „pohonné látky“ se zápalkou, která po iniciaci kompletně shoří.
Klady a zápory zbraně vykrystalizovaly během vševojskových zkoušek Bundeswehru a i v US Army. Obě strany pušku hodnotili víceméně kladně, nicméně vývoj trval moc dlouho, Sovětský svaz se rozpadal a Varšavský pakt přestal existovat. Bundeswehr, který se následující dekády potýkal se slučováním „východních vojenských technologií“ dal poté přednost koncepčně tradiční zbrani, a to G36. V US Army zase nebylo ochotno tolerovat náboj, který by nebyl schopen působit unifikačně ve strukturách NATO. Největší devíza zbraně, náboj DM11, se tím pádem stal i největším problémem pro zavedení zbraně. A ostatně jako v řadě jiných „převratných“ vojenských systémů stála za nepřijetím a ukončením programu nadčasovost – v negativním smyslu.
Zbraň měla vedle pušky verzi karabiny, lehkého kulometu i koncepci zbraně typu PDW. Celkem se vyrobilo kolem 1000 kusů této zbraně, které Bundeswehr dostal na testování. Po stažení ze zkoušek pak bylo rozhodnuto o zničení. Obecně se má za to, že na světě je kolem 20 kusů v muzeích a soukromých sbírkách.
Suma sumárum; Gewehr 11 je revoluční díky technologiím, které našly uplatnění v dalších odvětví zbrojního průmyslu a které by nejspíše díky G11 ani nevznikly. A mementem doby kdy se lítalo na měsíc a zpět.
