Britští dělníci s transparenty na nově vyrobeném tanku Valentine pro Sovětský svaz. Září 1941
Také jste si všimli, že Rusko ve svých propagandistických výtvorech velice často a rádo obviňuje takzvaný “Západ” z proradnosti, vrážení dýk do zad a podpory jeho nepřátel, kvůli čemuž musí ruský mírumilovný člověk povstat a jít do boje, který nechce? Zde je na místě upozornit že, Rusko je v této problematice naprosto bez viny a dokonale čisté, neboť jak pravil klasik, Rusové nikdy ve své velkolepé historii nikoho nenapadli.
Za posledních 105 let Rusko pouze odráží agrese (sovětsko-polská válka), bere pod ochranu slabší sousedy (Estonsko, Lotyšsko, Litva), přichází na pomoc pokrevním bratrům uvězněným v nepřítelem ilegálně anektovaných oblastech (Východní Polsko), reaguje na provokace (Zimní válka s Finskem), převádí území pod svou správu kvůli zachování míru (rumunská Besarábie a Bukovina), zajišťuje bezpečnost zásobovacích tras Spojenců a omezuje vliv nacistů (Írán), osvobozuje od fašismu (východní a střední Evropa), poskytuje bratrskou pomoc (Východní Německo, Maďarsko, Československo), na žádost přátelských režimů přichází potlačovat kontrarevoluce (Afghánistán), zajišťuje vlastní územní celistvost (Čečensko, Dagestán) nebo zabraňuje genocidě (Gruzie) a konečně demilitarizuje a denacifikuje (Ukrajina). Zdaleka to není vše, ale chápeme již, že Ruská říše nikdy nedává první ránu. Většina těchto nedobrovolných a vnucených akcí je pak pouze reakcí na činnost imperialistů a fašistů, kteří vždy hledají záminku, jak zničit nebo zotročit slovanstvo, které ruský svět představuje a jedině Rusko dokáže ochránit.
Ale dost bylo ironických oficiálních důvodu k invazím. V moderní historii jsou zajímavější momenty, které vám nikdo z Kremlu připomínat nebude. Momenty, kdy naopak Rusku (Sovětskému svazu) skutečně teklo do bot a snad s jedinou výjimkou mu byla pomoc západních kapitalistů vždycky dobrá. Začneme hned na začátku celého příběhu o boji ruského člověka proti fašismu, Wall Streetu, Washingtonu nebo kolektivnímu Západu, jak libo, a budeme pokračovat až do současnosti.
Pomoc USA po bolševické revoluci (1919-1923)
American Relief Administration (ARA) byla americká mise do Evropy a pozdějšího revolučního Ruska po 1. světové válce. Bezprostředním předchůdcem ARA byla významná mise United States Food Administration v čele s H. Hooverem, který se později stal prezidentem USA. Hoover a někteří jeho spolupracovníci už dříve v Evropě pracovali a během mise v Belgii získali užitečné zkušenosti při řízení “Komise pro pomoc”, která během první světové války živila sedm milionů Belgičanů a dva miliony Francouzů.
ARA byla oficiálně založena Kongresem Spojených států 24. února 1919 s rozpočtem 100 milionů dolarů (1 563 000 000 $ v roce 2023). Její rozpočet byl navíc posílen soukromými dary, které přinesly dalších 100 milionů dolarů. Bezprostředně po válce dodala ARA více než čtyři miliony tun humanitární pomoci do třiadvaceti válkou zničených evropských zemí. ARA ukončila své evropské aktivity v roce 1922; v Rusku pak působila do roku 1923.
V době svého vrcholu ARA v Rusku zaměstnávala 300 Američanů, více než 120 000 Rusů a denně živila 10,5 milionu lidí. Její ruské operace vedl plukovník William N. Haskell. Lékařská divize ARA fungovala od listopadu 1921 do června 1923 a pomohla překonat epidemii tyfu, která tehdy pustošila Rusko. Operace ARA na pomoc při ruském hladomoru probíhaly paralelně s menšími mennonitskými, židovskými a kvakerskými misemi. Provoz ARA v Rusku byl ukončen 15. června 1923 poté, co se zjistilo, že Sovětský svaz obnovil vývoz obilí.
Holodomor (1932-1933)
Během uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, Kubáni a v Kazachstánu zemřely miliony lidí. Sovětský svaz však v tuto chvíli pomoc svých “nepřátel” odmítl. SSSR tehdy podle většiny současných historiků zabíjel dvě mouchy jednou ranou – na jednu stranu mu bezohledný vývoz obilí z Ukrajiny pomáhal financovat masivní industrializaci země, na stranu druhou ukazoval neomezenou moc nad životy svých obyvatel, zejména nežádoucím ukrajinským nacionalistům. Tento hladomor, který nesl známky genocidy, měl za následek rozsáhlé úmrtí populace a masové hroby po celém regionu. Oficiální záznamy neposkytovaly úplné informace o tom, co se vlastně dělo – úmrtí často zůstávala neevidována, příčina smrti chyběla, aby se zatajila skutečná situace.
Na vrcholu hladomoru v červnu 1933 umíralo kolem 28 000 lidí denně. Mrtvá těla ležela na ulicích a docházelo ke kanibalismu, i v rámci rodin. Za dobu trvání této pohromy zemřelo přibližně 3,9 milionu Ukrajinců (jak bylo zjištěno ve studii z roku 2015 týmem demografů z Ukrajinského institutu demografických a sociálních studií a University of North Carolina-Chapel Hill).
Zatímco Ukrajinci umírali, sovětský stát v roce 1932 vyvezl z Ukrajiny přibližně 4,27 milionu tun obilí, což je dost na to, aby se uživilo nejméně 12 milionů lidí po celý rok. Sovětské záznamy navíc ukazují, že v lednu 1933 byly v SSSR dostatečné zásoby obilí, aby nasytily více než 10 milionů lidí. Vláda mohla zorganizovat pomoc při hladomoru a navíc mohla přijmout mezinárodní humanitární mise. K ani jednomu však nedošlo, Moskva zahraniční nabídky odmítla a obvinila ty, kdo je nabízeli z vměšování.
US dodávky materiálu v rámci Zákonu o Půjčce a pronájmu a britská pomoc SSSR (1941-1945)
Zákon o Půjčce a pronájmu (Lend-lease Act) z roku 1941 byl ze strany amerického prezidenta Roosevelta praktickým krokem jak na jednu stranu nezapojit Spojené státy do války a zároveň pomáhat spřáteleným zemím. I když se defacto jednalo porušení americké politiky neutrality a nevměšování, původním předpokladem bylo, že vyzbrojování nepřátel amerických nepřátel umožní USA vyhnout se přímé konfrontaci na bitevních polích. Tato premisa byla nicméně mylná, neboť už o necelý rok později byly Spojené státy napadeny Japonskem a zároveň jim, poněkud neuváženě, vyhlásilo válku i Německo.
Sovětský svaz se po Velké Británii stal druhým největším příjemcem americké pomoci. Do SSSR od ledna 1942 do druhé poloviny srpna 1945 putoval materiál v hodnotě 11 miliard dolarů (~151 miliard v roce 2023), který zahrnoval například přes 420 000 jeepů a nákladních vozidel, 35 000 motocyklů, 7000 tanků, 5000 ostatních obrněných vozidel, 11 400 letadel, 1900 lokomotiv, 9900 vagonů, 2,6 milionů tun PHM, 1,75 milionů tun potravin a také třeba celou gumárnu Fordu.
Přestože se sovětský premiér Nikita Chruščov i generál Georgij Žukov oba shodli, že Lend-lease umožnil Sovětskému svazu zvládnout vývoj bojů na západní (pro nás východní) frontě a porazit nacistické Německo, Sovětský svaz nesplatil bezprostředně po porážce Osy ze své „půjčky“ prakticky nic. Podle prohlášení prezidenta, i ze zákona měly být po válce bezúročné půjčky splaceny, nicméně americký kongres obecně nepředpokládal, že Sověti uhradí plnou hodnotu pomoci, kterou USA poskytly. Ještě v rámci “zpětného lend-leasu” se Američanům vrátily asi 2 miliony dolarů, zejména v podobě servisování a dotankování trasportních letadel na území SSSR. Avšak když po skončení bojů druhé světové války požádali Američané o zaplacení 1,3 miliardy dolarů (~10 % pomoci), Sověti odmítli a nabídli pouhých 170 milionů dolarů. Spor tak zůstal u ledu a nebyl vyřešen až do roku 1972, kdy Sověti prohlásili, že zaplatí 722 milionů dolarů za dodané obilí, s čímž Američané, zřejmě vědomi si faktu, že lepší nabídku už nedostanou, souhlasili.
Pro srovnání, válkou zkoušená Velká Británie splatila nakonec plnou výši pomoci (31 miliard tehdejších dolarů) od USA v roce 2006. Navíc pak byla ještě schopna Sovětskému svazu za války poskytnout vojenský materiál, potraviny a zdravotnický materiál v hodnotě asi půl miliardy liber (25 miliard liber v roce 2023). Přes 7000 letadel, 27 lodí, 5200 tanků, 5000 protitankových kanónů, 4000 nákladních vozidel, letecké motory, radary, radiostanice, sonary a 15 milionů párů bot bylo Sovětům darováno a Angličané za ně nikdy nic nežádali zpět.
UNRRA pomoc Ukrajinské SSR po druhé světové válce (1945-1947)
Organizace Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu se sídlem v USA, po druhé světové válce poskytla Sovětskému svazu, respektive válkou zničené Ukrajinské SSR 18240 tun sazenic (zeleniny a trávy či jetele pro dobytek) a 1500 traktorů. Do března 1947 bylo dodáno i množství v Sovětském svazu nedostupného zdravotnického materiálu: léky, chemikálie, vybavení polních nemocnic, rentgenové a stomatologické vybavení a hlavní komponenty pro penicilinovou továrnu.
UNRRA za tuto pomoc chtěla veřejné uznání svého příspěvku k rekonstrukci Ukrajiny, což však Sověti odmítli. Vzhledem k tomu, že v dohodě nebylo učiněno žádné ustanovení o uznání, s výjimkou klauzule týkající se štítků UNRRA na zboží, bylo tehdy úsilí UNRRA o pomoc v Ukrajinské SSR věnováno jen málo pozornosti a dnes je velmi obtížné o ní nalézt více informací.
Pomoc Ruské federaci po rozpadu SSSR (1992-1994)
Když se 25. prosince 1991 rozpadl Sovětský svaz, zdálo se, že Západ konečně dostal to, co vždy chtěl – příležitost zavést rychlou, všezahrnující ekonomickou reformu, která by přeměnila Rusko v demokratickou zemi a spolehlivého partnera. Hlavním příjemcem výhod z těchto plánů však byla malá klika politických a ekonomických prostředníků, kteří se na sebe v novém Rusku snažili strhnout moc. Mocenské boje, všeobecná korupce, nefunkční státní aparát a deziluze z porevolučního vývoje pak vedla až téměř k občanské válce a hladomoru.
Operace Provide Hope, přezdívaná “potravinový letecký most”, byla humanitární operace vedená americkým letectvem s cílem poskytnout potraviny a lékařské vybavení bývalým sovětským republikám během jejich přerodu od plánovaného hospodářství ke kapitalismu. Operace byla oznámena ministrem zahraničí Jamesem A. Bakerem 22. ledna 1992 a první dodávka zásob byla odeslána 10. února 1992. V počáteční fázi bylo uskutečněno šedesát pět misí nákladních letadel C-5 a C-141, které urychleně přepravily 2144 tun nouzových potravin a zdravotnického materiálu na 24 míst v post-sovětském “Společenství nezávislých států”.
Po této dodávce začala druhá fáze operace, sestávající z pokračující podpory bývalých sovětských republik. Potraviny a lékařské potřeby byly dopravovány po moři, po zemi i vzduchem. Celkem bylo do 33 měst bývalého Sovětského svazu odesláno téměř 23000 tun potravin a léků. Poslední fází operace bylo vybudování a výcvik personálu nemocnic v celém bývalém Sovětském svazu. Humanitární pomoc, ke které se připojila i Evropská unie, Japonsko, Německo, Jižní Korea, Argentina i další země byla ukončena v září 1994.
Tento „malý“ výčet zevrubně ukazuje, že Rusko naprosto katastrofálně nezvládá krizové situace, do kterých se ale naprosto vždy, přímo či nepřímo, uvrhne samo. Žel tradiční neúcta k lidskému životu, jež je v ruské kultuře hluboce zakořeněná způsobuje, že na rozhodnutí Moskvy jen málokdy mají počty mrtvých vliv. Navíc si tento „kulturní rys“, který v ruském světě funguje už po staletí, vždy dokáže poradit s lidmi, kteří by chtěli během těchto kritických let něco systematicky změnit “k lepšímu”. V sovětských gulazích a ruských věznicích kvůli tomu pak bohužel trpěli a zemřeli tisíce a tisíce „odpůrců režimu“. Ale o tom až jindy.
Podle nás je naprosto zřejmé, že se Rusko v tuto chvíli opět z vlastní vůle vrhá do propasti. Nejedná se však o nějaké impulzivní rozhodnutí jednoho muže, ale o systematicky připravovaný plán, který však kvůli mnoha faktorům naštěstí nevyšel. Proto se lze oprávněně domnívat, že Rusové budou opět potřebovat pomoc svých nepřátel k tomu, aby přežili. Dojde-li na scénář, kdy bude Rusko opět odkázáno na pomoc (nejen) Západu, na nás bude, abychom ji byli schopni podmínit takovým způsobem, aby Rusové, podobně jako například Němci, již nikdy nebyli schopni vést útočné války, porušovat lidská práva nebo vyhrožovat světu jaderným holocaustem. Protože jinak to bude opět stejné; Dej žebrákovi najíst a vydělá se ti na dvorku.
