Poslední dobou proběhlo pár vážných incidentů na sporném území Linie aktuální kontroly (LAC) v Himalájích, které vyvrcholily první ryze útočnou akcí indických sil v tomto regionu za posledních 50 let.
Indie tak převzala z rukou Číňanů iniciativu. Realita posledních desetiletí, kdy Čína pomocí salámové metody posunovala linii aktuální kontroly stále hlouběji do indického území se touto akcí může radikálně změnit. Ačkoliv v západních médiích proběhly informace ohledně smíru – žádná ze stran konfliktu nestáhla jednotky a naopak se spíše zdá, že status quo bude pokračovat. Tento článek je o rozboru situace v rámci možné letecké války, protože letectvo je prvním nárazníkem války vysoké intenzity.
Všechna čínská letiště na území Tibetu a v provincii Sin-ťiang jsou postavena ve vysokých nadmořských výškách, které kladou vysoké nároky jak na letecký personál, tak na samotné stroje. Letouny startující z letišť ve vysoké nadmořské výšce se potýkají například se sníženými výkony motorů kvůli nedostatku kyslíku v atmosféře, a nebo s menším vztlakem křídel v řidší atmosféře. Tyto faktory omezují celkovou nosnost letounů se kterou jsou schopné odstartovat, omezují stoupavost, zvyšují rychlosti při vzletu a přistání a negativně ovlivňují spotřebu paliva. Omezením pro vedení vzdušných operací je i počasí, které v Tibetu komplikuje večerní a noční operace, protože tehdy je tam vzduch nejteplejší a to snižuje už tak omezené výkony proudových motorů.
V Tibetu jsou čtyři letiště použitelné pro vedení bojových operací – Ngari, Žikace, Lhasa a Ňingthri. Nejbližším letištěm k jezeru Pangong Tso, které je největším jezerem a zároveň místem největších čínsko-indických třenic v Himálajích a nachází se z jedné třetiny v indické provincii Ladák a ze dvou třetin leží v čínské Tibetské autonomní oblasti je letiště Ngari. Toto letiště je od jezera vzdálené 200 kilometrů a nachází se v nadmořské výšce 4300 metrů. Další tři letiště jsou od oblasti možných střetů mezi Čínou a Indií velice daleko a jsou tak mimo praktický dolet čínských bojových letounů. Letiště Žikace se nachází v nadmořské výšce 3800 metrů a ve vzdálenosti 1000 kilometrů od jezera Pangong, letiště ve Lhase je ve výšce 3500 metrů a je od místa možného konfliktu vzdálené 1200 kilometrů a poslední použitelné letiště Ňingthri se nachází v nadmořské výšce 3000 metrů a je od jezera vzdálené 1500 kilometrů. Letiště Ňingthri se navíc nachází na území, kde počasí běžně umožňuje letecký provoz pouze na necelých 100 dní v roce a je v dostřelu indického dělostřelectva, proto je jeho využitelnost na vedení bojových operací opravdu sporná.
Čína může použít další tři letiště v provincii Sin-ťiang. Nejbližší čínské letiště je Hotan v nadmořské výšce 1400 metrů, vzdálené od jezera 400 kilometrů. Dalším letištěm je Yarkhant ležící 1300 metrů nad mořem a ve vzdálenosti 550 kilometrů a posledním použitelným letištěm je Kašgar, které leží stejně jako Yarkhant 4500 metrů nad mořem a je od jezera Pangong 700 kilometrů. Letiště v čínské provincii Sin-ťiang jsou z pohledu nadmořské výšky a vzdálenosti od možného místa střetu podstatně lépe situovaná, než čínské letecké základny v Tibetu a proto by nesla v případě vojenského střetu mezi Indií a Čínou většinu provozu. Bez nutnosti doplňování paliva za letu tak mohou potencionálních cílů dosáhnout pouze čínská letadla startující z letiště Hotan a nebo Yarkhant.
Nynější výzbroj čínského letectva na území Tibetu a Sin-ťiangu tvoří převážně letouny rodiny Su-27, jejich čínské kopie Chengdu J-11 a Chengdu J-16 společně s víceúčelovými jednomotorovými stíhacími letouny Chengdu J-10. Na území provincie Sin-ťiang jsou navíc čínské letecké jednotky vybaveny stroji Xi’an JH-7, které se v Tibetu nenacházejí nejspíše kvůli vysokému plošnému zatížení křídla, které omezuje jejich použití ve vysokých nadmořských výškách. Nejpočetnějším letoun čínského vojenského letectva Chengdu J-7, což je klon letounu MiG-21F nedisponuje dostatečným doletem, aby mohl být v případě konfliktu na aktuální linii kontroly mezi Čínou a Indií použit. Necelý měsíc zpět dislokovali Číňané na základny v Tibetu nové letouny Chengdu J-20, což je krok který se nedá vyložit jinak, než jako propagační, protože tento letoun stále není schopen bojových akcí. Moderní letouny Su-35, které Čína nakoupila od Ruska operují ze základen na pobřeží jihočínského moře jako protiváha letounům Taiwanu, Indonésie, Vietnamu a jejich spojencům, takže je velice nepravděpodobné, že by do konfliktu mezi Čínou a Indií zasáhly. Čína dále disponuje bombardéry Xian H-6, které jsou licenční kopií letounu Tupolev Tu-16. Pro tyto bombardéry platí podobné omezení, jako pro čínské Su-35 a nedá se příliš předpokládat jejich využití ve větším počtu jinde než v jihočínském moři, protože jsou to jediné čínské stroje schopné účinně bojovat proti plavidlům potenciálních nepřátel.
Pokud porovnáme vzdálenosti a nadmořské výšky čínských letišť se schopnostmi čínských letounů, zjistíme, že tři použitelná letiště v Tibetu, Ngari, Žikace a Lhasa mohou sloužit pouze jako základny letounům Su-27 a Chengdu J-11, ostatní čínské letouny nemají dostatečný dolet, nebo nemohou operovat ze základen postavených ve výškách okolo 4000 metrů nad mořem. Z letišť na území provincie Sin-ťiang mohou operovat i letouny Chengdu J-10 a Xi’an JH-7. Celkový počet letounů, kterými čínské letectvo disponuje a mohou operovat ze základen v Tibetu, nebo v provincii Sin-ťiang je 800 strojů. Pokud si je rozpočítáme podle jednotlivých typů, jedná se o cca 450 Su-27, Chengdu J-11 a Chengdu J-16, 240 Chengdu J-10, 71 Xi’an JH-7 a případně 120 bombardérů Xian H-6.
Celkové počty strojů, kterými Čína disponuje jsou pouze jedna strana mince a v potaz je nutné brát i kapacitu použitelných letišť. Ani jedno z šesti použitelných čínských letišť nemá zpevněné kryty pro letouny a ani jedno nemá uzavřené hangáry, které by se daly použít pro servis letounů mezi bojovými misemi. Podle nynějšího rozložení čínských leteckých jednotek lze odhadnout kapacitu jednotlivých letišť o kterých byla řeč. Letiště v Tibetu mají odhadem kapacitu 78 letounů. Letiště Ngari je používáno jako vedlejší letiště a podle velikosti pojme odhadem 6 letounů. Letiště Žikace a Lhasa mají každé kapacitu okolo 36 bojových strojů. Letiště v provincii Sin-ťiang mají odhadovanou kapacitu 84 strojů. Letiště Hotan a Kashgar pojmou každé přibližně 36 letounů a menší letiště Yarkhant odhadem 12 letounů.
Čína je tedy v případě konfliktu s Indií o sporná území v Himálajích schopna nasadit přibližně 162 bojových letounů. Operace těchto strojů budou omezeny kvůli vysoké nadmořské výšce základen ze kterých startují a nedostatečné zázemí těchto základen bude komplikovat servisní práce mezi jednotlivými bojovými misemi. Vysoká nadmořská výška základen klade zvýšené nároky i na pozemní personál, který se před pobytem na letišti musí aklimatizovat. Proti stavu při mořské hladině klesá tlak vzduchu ve výšce 3500 metrů na zhruba 2/3 a ve výšce 5500 metrů na 1/2 tlaku u mořské hladiny. Již ve výšce 2000 až 3000 metrů mohou nastat poruchy vidění či soustředění. Podle momentální nadmořské výšky, celkové fyzické kondice a vrozených dispozic je k aklimatizaci potřeba několik dní až týden.
Další důležitou stránkou moderního vzdušného boje je radarové pokrytí cílové oblasti, které dává bojujícím stranám možnost reagovat na rychle se měnící situaci vzdušného boje. Čína nemá v oblasti přehledové radary a je tedy naprosto odkázána na letouny včasné výstrahy AWACS. Nejsilnějším letounem včasné výstrahy, který má Čína k dispozici je Xian KJ-2000, kopie ruského letounu včasné výstrahy Berijev A-50. Čína provozuje 5 letounů KJ-2000 a dosah jejich radaru je 470 kilometrů. Dále Čína provozuje 17 kusů Shaanxi KJ-500 postavené na bázi sovětského dopravního letadla Antonov An-12. Radar KJ-500 má dosah 300 kilometrů a Turbovrtulové motory omezují jeho maximální dostup na 7,5 kilometrů. Posledním typem, který Čína používá jako letoun včasné výstrahy je Shaanxi KJ-200. KJ-200 je AWACS určený převážně pro sledování námořních cílů a proto se nedá předpokládat jeho použití v Himálajích.
Pro to, aby byly letouny AWACS účinné musí létat ve vysokých výškách nad terénem a zároveň musí být v bezpečné vzdálenosti, aby nemohly být napadeny nepřátelskými stíhači. Teoreticky stačí, aby čínský AWACS Shaanxi KJ-500 letěl 7,5 kilometrů vysoko přibližně 100 kilometrů hluboko v bezpečí čínského území a přitom byl schopný detekovat všechny indické letouny do vzdálenosti 200 kilometrů na Indické straně hranice. Toto využití letounů včasné výstrahy by Číňanům umožnilo pružně reagovat na pohyby indických bojových letounů v oblasti střetu. Situaci však Číně komplikuje geografie Himálají.
Vrcholy Himalájí dosahují výšky přes 5000 metrů a působí tak jako zeď, přes kterou čínské letouny včasné výstrahy nevidí, pokud chtějí zůstat v bezpečí čínského vzdušného prostoru. Severoindické pláně, které jsou na druhé straně Himalájí mají průměrnou nadmořskou výšku okolo 500 metrů nad mořem a hory tak vytvářejí na Indické straně radarový stín, kde jsou Indická letadla schovaná před čínskými letouny včasné výstrahy. Číňané tak mohou své letouny včasné výstrahy použít pro detekci indických letounů, které by se chtěly pouštět do potyček hluboko v čínském území, ale jen velice problematicky pro detekci indických letounů operujících na indickém území.
Indie má poblíž jezera Pangong devět vojenských letišť, které jsou ve vzdálenosti 300 až 500 kilometrů. Tato letiště leží s výjimkou vojenského letiště u města Leh v podstatně nižších nadmořských výškách, než čínská letiště v provincii Sin-ťiang, nebo v Tibetu a indické letectvo tak nemusí řešit stejné problémy s nadmořskou výškou, jako řeší jejich čínští protějšci. Dalším faktorem je, že má Indie v oblasti značnou část svých leteckých sil, protože letouny z těchto letišť mají za úkol hlídat nejen hranice s Čínou, ale i s Pákistánem. Z tohoto důvodu jsou na letištích v blízkosti sporných území dislokovány indické letecké jednotky vyzbrojené relativně moderními víceúčelovými letouny Su-30MKI, Dassault Mirage 2000, stíhacími letouny MiG-29UPG a taktickými bombardéry SEPECAT Jaguar. Kapacita indických letišť v oblasti je přibližně 260 až 300 letounů, všechny jsou vybaveny zpevněnými leteckými úkryty a mají dostatečnou infrastrukturu vhodnou pro vojenský provoz
Situace okolo sporných území v Himálajích je už několik měsíců napjatá a poslední události neukazují na to, že by se měla situace v dohledné době změnit. Indie je v případě konfliktu schopná nasadit v oblasti rychleji větší množství bojových letounů, než Čína a vzdušná nadvláda Indie by značně degradovala pokusy Číny o pozemní bojové operace. Svou roli v případném střetu může hrát i v porovnání s potenciálním protivníkem velká a moderní flotila transportních letounů indického letectva. Čína má zase převahu v balistických střelách a systémech protivzdušné obrany. Jak by případný střet dvou nejlidnatějších zemí na světě probíhal je těžké odhadnout a prozatím to naštěstí vypadá, že se obě strany snaží vyhnout otevřenému konfliktu o vysoké intenzitě.
