Během října 1984 Iráčané převzali dodávku nejnovější varianty Mirage F.1 EQ5, která byla schopná používat těžké podzvukové protilodní střely Exocet. Na fotce je Mirage F.1 BQ.
Jednou z velkých předností Iráckého letectva ve válce s Íránem byla schopnost vést elektronickou válku. Iráčané kombinovali Sovětské a Francouzské rušičky, kterými znesnadňovali lokaci a zaměření svých letounů útočících na cíle v Íránu. Případ použití elektronického boje proti Íráncům popisuje bývalý pilot F-4 Phantom II, který sloužil u 12. TFS (Tactical fighter Squadron), Kapitán H. Mohammadi, který se s Iráckými prostředky elektronického boje setkal při útoku Tu-22 na Teherán v březnu 1984.
15. březnu 1984 zachytil radar AWG-9 neozbrojené hlídkující F-14A pět rychle se pohybujících cílů asi 44 kilometrů od města Qazyin, ležícího západně od Teheránu. Tento F-14A náležící 73. TFS byl spolu se dvěma dalšími Tomcaty kvůli opravám radaru na základně Mehrabad, která měla funkční opravárenské dílny pro stroje F-14A. Cíle, které F-14A objevila, byly čtyři Tu-22 letící ve výšce cca 12 km a jeden Tu-16, letící o dva kilometry výše kousek za formací Blinderů. Vedení 1. TFB (Tactical Fighter Base) ihned vyslalo do vzduchu pár pohotovostních F-4E a nechalo připravit další čtyři F-4 pro vzlet. Mezi tím byly aktivovány protiletadlové baterie raket Hawk bránící Teherán.
Radary RWR Iráckých Tu-22 zaregistrovaly, že jsou ozařovány radarem AWG-9 z osamělé F-14A a posádky bombardérů nehodlaly vletět do otevřené náruče Íránské PVO, ani Phantomů. Kapitán Mohammadi vedl svého wingmana směrem k nepřátelské formaci a měl dobrý pocit, věděli kam nepřítel letí, znali jeho počet a měli ve vzduchu stíhače, kteří by měli být schopni nepřátelské stroje zachytit. Přesto na celé situaci něco nesedělo. Íránce znervózňovali dvě věci. Nadstandardní počet bombardérů účastnících se náletu a osamělý Tu-16, který letěl za formací Tu-22. Ze začátku přemýšleli, že Tu-16 funguje jako tanker pro Tu-22, nebo že má Tu-16 zkontrolovat poškození, které způsobí útok Tu-22. Netrvalo dlouho a Íránští piloti zjistili, že se nejedná o žádnou z těchto variant.
Když se F-4 dostaly na účinný dostřel svých AIM-7 Sparrow, pokusili se WSO (weapon system officer – Íránci letci na zadním křesle neříkali RIO a měl i trošku odlišné úkoly) o uzamčení Tu-22 svými radary. Téměř ihned bylo jasné, že bude situace značně komplikovanější. První dva Tu-22 zrychlily, otočily se směrem od Teheránu a začaly prudce stoupat, jeden doprava a druhý doleva. Mezi tím zbylé tři bombardéry držely svůj původní směr.
Mohammadi a jeho wingman si prvně mysleli, že se Irácká formace rozdělila, aby jim znepříjemnila pronásledování, což samo o sobě komplikovalo situaci. V příštích momentech však Irácké bombardéry Phantomům zmizely z obrazovek radarů, jako by tam vůbec nebyly. První dva Tu-22 totiž při stoupání vyhodily mrak klamných cílů, které oslepily radary Phantomů. Zároveň radary rušili pomocí Sovětského systému elektronického boje SMALTA-5. K tomu rušili radiový provoz Íránců pomocí rušičky Pelena II. Íránští piloti se s rušením setkávali poměrně často, nikdy však nezažili, že by Iráčané poslali dva letouny naložené jen klamnými cíli.
Kapitán Muhammadi a jeho wingman následovali Tu-22 do mraku klamných cílů a snažili se přiblížit na vzdálenost, na kterou by mohli použít rakety krátkého dosahu Sidewinder s infračerveným naváděním. A nyní jim nezbývalo, než se spoléhat na své oči. Irácké Tu-22 mezi tím sestoupily o pár kilometrů níže, kde každý z nich odpálil jednu raketu AS-4 a Tu-16 stoupal na plný výkon směrem k Teheránu. Ihned po odpalu raket se Tu-22 otočily zpět. Osamocený Tu-16 pokračoval dál k Teheránu a zpět to začal obracet cca 30 kilometrů od města. Najednou přestalo veškeré rušení, když Tu-16 naváděl obě rakety AS-4 směrem na cíl, kterým bylo Teheránské vojenské letiště TFB.1, domovská základna kapitána Mohammediho. Íránci se ještě pokoušeli dohonit Tu-16, ale vzdálenost a nedostatek paliva jim to znemožnil.
Ne vždy byli Iráčané takto úspěšní. Ani ne deset dní po tomto útoku sestřelila Íránská F-14A jednu Tu-22B nad ostrovy Majnoon raketou AIM-54. Iráčané za válku používali několik rušicích prostředků s různými výsledky. Ze začátku války se jednalo o starší Sovětské systémy SMALTA-2 a TAKAN-1 používané na Tu-16, které nebyly účinné proti Íránským raketám HAWK. Novější rušičky SMALTA-3 používané letouny Tu-22 a Su-22 dokázaly Íránské PVO baterie a radar letounů F-4 zarušit na krátkou vzdálenost. Po roce 1983 koupili Iráčané od Sovětů nové systémy SMALTA-4 a SMALTA-5 pro Tu-22 a Mig 25, které dokázaly zarušit jak baterie PVO, tak radary letounů F-4 a F-14. Iráčané používali i rušičky Remora Francouzské výroby pro letouny Dassault Mirage F.1Q.
