Často se uvádí, že jediným leteckým střetnutím mezi Sověty a Izraelci byla operace Rimon 20. Při ní se izraelským letcům podařilo sestřelit pět sovětských MiG-21MF bez vlastních ztrát.
Akce byla pečlivě naplánovanou léčkou, které se účastnila největší izraelská stíhací esa. Sovětští letci byli pečlivě vybraní dobrovolníci, přesvědčení o nadřazenosti sovětské taktiky a k boji se rozhodli i přes to, že past rozpoznali včas. Ve výsledku to byly bojové zkušenosti a důraz na manévrový vzdušný boj Izraelců, které dokázaly vyždímat z léčky, která se nevyvíjela podle plánu, úplné maximum. Druhou stranou mince ale byla arogance a přehnaná sebedůvěra nepřátelských pilotů, spojená s výzbrojí nevhodnou pro manévrový vzdušný boj.
Na začátku roku 1970 poslali Sověti dvě jednotky MiG-21MF tvořené dobrovolníky na pomoc Egyptu. Ten zatím nedokázal najít protilék na stále drzejší letecké útoky izraelských letounů během Opotřebovací války. Příchod sovětských stíhačů měl být tajný, ale Izraelci se o něm dozvěděli ještě před tím, než se Sověti vůbec dostali do Egypta. Izraelská reakce na příchod letců východní supervelmoci byla jednoduchá – vyhnout se konfrontaci za každou cenu. Neochotu k boji si Sověti vyložili tak, že se jejich pilotů a letounů izraelští protivníci bojí. Nemohli však být dále od pravdy. Izraelci neměli strach ani ze sovětských pilotů, ani z nejmodernějších letounů MiG-21. Měli pouze strach z eskalace konfliktu a byli si velice dobře vědomi, že proti plné síle Sovětského svazu nemohou vyhrát. Sověti ve snaze vyprovokovat Izraelce nakonec začali hlídkovat i nad dříve zakázaným Suezským průplavem. To zahnalo Izraelce do kouta a vyvrcholilo operací Rimon 20.
K prvnímu souboji mezi znepřátelenými silami došlo 25. června 1970. Střetnutí bylo výsledkem snahy Sovětů donutit Izraelce k boji a předcházelo mu tajné přelétnutí šesti MiGů-21 na záložní letiště Kotmija mezi Káhirou a Suezem. Při přeletu Sovětští letci přilétali po dvojicích k letišti a jeden z MiGů vždy dosedl na zem, kdežto druhý pokračoval dál. Izraelci sice pojali podezření, že se něco chystá, ale přelety fotoprůzkumné F-4 nezjistily nic zvláštního. Sověti se z rezervního letiště pokusili napadnout izraelské letouny celkem třináctkrát. Ovšem jen jednou byl přepad úspěšný a to vlastně jen částečně. 25. června vzlétli piloti Krapivin a Salnik s cílem napadnout A-4N ‚Skyhawk‘ ze 102. eskadry, které útočily na pozemní cíle na západní straně Suezkého kanálu. Dvojice MiG-21 se za rádiového ticha a nízko nad zemí nepozorovaně přiblížila na dostřel nepřátelských letadel, které se příliš vzdálily od svého doprovodu a odpálila řízené střely krátkého dosahu typu vzduch-vzduch s infračerveným pasivním naváděním R-3S. Po odpalu zazněl ve sluchátkách rozkaz k odvalu a sovětští letci ještě zahlédli explozi jednoho Skyhawku, když na plnou forsáž prchali doprovodným stíhačům Mirage IIIC. Zasažený Skyhawk však raketa R-3S jen poškodila a pilot Eliyahu Mora ho dokázal ještě dotáhnout na letiště Refidim.
Další pokusy Sovětů o zatažení Izraelců do boje skončily tragicky a to jak pro Sověty, tak pro jejich spojence Egypťany. 27. června přišli při spojené egypsko-sovětské léčce Egypťané o dva MiG-17, které měly sloužit jako návnada. Kvůli špatné komunikaci mezi sovětskými a egyptskými piloty, tak stačily izraelské Mirage IIIC ustoupit dřív, než nastražená past sklapla. A měsíc poté, 30. července 1970, došlo k poslednímu pokusu sovětského letectva o konfrontaci s Izraelci. Tentokrát se však z lovce stane kořist a Izraelci při operaci Rimon 20 sestřelí Sovětům pět MiGů-21. Po tomto neúspěchu přestali sovětští piloti v Egyptě podnikat bojové lety. Pár dní poté se ještě povedlo sovětské PVO nastražit léčku a sestřelit pomocí protiletadlových kompletů S-125 ‚Pechora‘ dva izraelské letouny F-4 ‚Phantom II‘, které zaútočily na pozemní cíle. To už však byla jen labutí píseň přímé sovětské podpory Egyptu.
Všechno zlé je pro něco dobré a Sověti si z tohoto vystoupení odnesli mnoho zkušeností, které vedly jak ke změnám taktiky, tak k vývoji nových zbraňových systémů. Dále po této lekci poznali, že výcvik zaměřený na zachytávání vysoko letících nemanévrujících cílů neodpovídá realitě války a částečně opustili taktiku „přepadových stíhačů“, které navede na cíl pozemní návodčí pomocí datalinků jako byl například systém LAZUR. Začali také do MiGů-21 opět montovat kanónovou výzbroj, která kompletně chyběla u verzí PF a PFM vyráběných v šedesátých letech. Řízené střely R-3S, které Arabové konzistentně kritizovali kvůli množství omezení při použití (střelu nebylo možno použít pokud manévroval nosič, nebo cíl víc než +2G/-2G, měla nedostatečně silnou hlavici a příprava infračerveného čidla na střelbu trvala dlouhých 22 sekund) byly po zkušenostech sovětských pilotů postupně vylepšovány a zároveň byly tyto zkušenosti využity při vývoji nových řízených střel R-60 a R-73. Dá se tedy cynicky říci, že Sověti tak za cenu ztráty čtyř životů svých pilotů došli k podobným závěrům, jako Američané ve válce ve Vietnamu, jen Američané za ně zaplatili cenu podstatně vyšší.
