V 60. a 70. letech 20. století Spojeným státům přátelsky nakloněná íránská vláda obdržela prvních 11 F-5A a dva F-5B v únoru 1965, které získaly operační způsobilost v červnu 1965. Nakonec Írán obdržel 104 F-5A a 23 F-5B do roku 1972. Od ledna 1974 s první letkou 28 F-5F, Írán obdržel celkem 166 F-5E / F a 15 dalších RF-5A s poslední dodávkou v roce 1976.
Na počátku íránsko-iráckého konfliktu, přesněji mezi roky 1980 a 1982, probíhaly nejtěžší vzdušné boje této války. Írán byl v té době schopen držet větší množství provozuschopných letounů F-4 a F-14, což byla ovšem schopnost, o kterou v průběhu války postupně přicházel.
Nejsilnějším letounem v jeho arzenálu byly bezesporu F-14A, kterých byli ze začátku války Íránci schopni ze 76 zakoupených držet v provozuschopném stavu přibližně dvě desítky. Tento počet stačil na bojové patroly nad Chúzistánem, ostrovem Kharg a Teheránem. Nízké počty nicméně neumožňovaly použití těchto strojů pro útočné operace. Ke konci války Írán operoval přibližně dvanácti F-14A, které používal prakticky výhradně jako neozbrojený „mini-AWACS“ pro patroly íránských F-4 ‚Phantom‘.
I přes nevelké množství F-14A si tyto stroje v boji proti iráckým letounům útočícím na cíle v Íránu vybíraly krutou daň. Silný radar AWG-9 se dokázal „propálit“ skrz RWR (hlásiče ozáření radarem) starších sovětských strojů i prvních verzí francouzských Mirage F1, takže iráčtí piloti často ani netušili, že je má F-14A v hledáčku a že se k nim po balistické křivce blíží raketa AIM-54.
Irácké vedení potřebovalo řešit rostoucí ztráty svých bitevních letounů a zároveň posílit sebevědomí svých pilotů, kterým „nedosažitelné“ F-14A způsobovaly nemalé starosti. Úkolu se ujal brigádní generál Nagdat an-Naqeeb, který pro tento účel vybral jednotky 79. perutě, létající na nově dodaných strojích Mirage F.1Q-2 a 39. perutě, která využívala vývozní verzi Mig-23MS s poněkud horší avionikou. Tyto dvě jednotky poté připravily past, která měla íránské F-14A zbavit aury neporazitelnosti.
15. ledna 1981 odstartovaly dva Migy-23MS z 39. perutě a zamířily směr Ahváz. Nad ním v tu chvíli hlídkovaly dvě íránské F-14A. Několik okamžiků před Migy odstartovaly dvě Mirage F.1EQ-2 ze 79. perutě pod velením majora Mukhalada. Ty se k Ahvázu blížily nízko nad zemí z jiného směru. Když se Migy přiblížily na dosah radarů hlídkujících F-14, otočili se íránští letci směrem k Migům a vyrazili jim v ústrety. Past sklapla. Pár Miraží, o kterých Íránci neměli žádné tušení, se s vypnutými radary zezadu blížily k Tomcatům, které byly zaměstnány nyní už na plnou forsáž ustupujícími Migy. Přibližně dvacet kilometrů od Tomcatů zazněl ve sluchátkách pilotů Miráží tajný signál „žirafa!“ (jméno bylo vybráno kvůli profilu letu). Tímto jim dával pozemní návodčí signál k prudkému stoupání a zapnutí radaru. Major Mukhalad a jeho wingman okamžitě reagují a po několika sekundách už mají jednu z F-14 zamknutou radary Cyrano IV a za dalších pár sekund na vzdálenost přibližně deset kilometrů odpalují dvě rakety Super 530F.
Překvapení Íránci nemají příliš času reagovat a poté, co minimálně jedna z raket zasáhne svůj cíl, jsou kapitán Gholamreza Nezam Abádilí a poručík Fahollah Jalal Abádí nuceni nouzově opustit svou F-14 na padácích. Druhá F-14 začne rychle ustupovat z boje avšak irácké Miráže jí nepronásledují. Misto toho se vrací zpět na základnu Wanda, kam přiváží první potvrzený sestřel F-14, kterého irácké letectvo dosáhlo. Povzbuzeni úspěchem operace provedou takto Iráčané ještě tři operace „Žirafa“. Z toho dvě v jediném dni 24. ledna 1981. Obou akcí se zúčastní Mirage F.1Q-2 ze 79. perutě, které jako při první operaci hrají roli tichého lovce a návnadu jim dělají Migy-23MS z 39. perutě a Migy-23ML ze 69. perutě. Obě operace slaví úspěch, když kapitán Jafar Bahadoran s poručíkem Yadollahem Hosseiním a major Abolfazl Hooshyar s poručíkem Ahmadem Roustaeiem se svými dvěma F-14 ten den na domovskou základnu nedoletí a Miráže si připisují další dva sestřelené stroje.
Poslední operace „Žirafa“ proběhne 24. dubna 1988. Akce se účastní pár Miráží F.1EQ-4 a pár F.1EQ-5, které se pokusí sestřelit osamocenou F-14A hlídkující okolo ostrova Kharg. Pár F.1EQ-5 zde hraje návnadu a podaří se jim dotáhnout F-14A přímo před dvě F.1EQ-4. Kapitán Ahmed Hussein Khalaf zasahuje F-14A jednou raketou Super 530F ze vzdálenosti deseti kilometrů a po explozi rakety se oba páry Miráží vydají směrem domů. F-14A však explozi přežije a pilot major Jalal Zandi dotáhne těžce poškozený stroj na letiště Búšehr.
Za osm let války se iráckému letectvu podaří sestřelit minimálně pět íránských Tomcatů, tři z nich sestřelí Miráže při „Žirafách“ a dvě si připíšou na konto Migy-23. Další dvě F-14 se iráckým pilotům podaří poškodit. Jednu při poslední „Žirafě“ a jednu poškodí kanónem Mig-21 v chaotickém vzdušném boji nad Ahvázem. Iráčané za celou válku nalétali 5x více misí než Íránci, ztratili méně letounů a vyčerpané íránské letectvo se poslední roky války zmohlo prakticky jen na obranu důležitých zařízení a základen hluboko v Íránu. Irácké letectvo si dodnes nárokuje více než pět sestřelených F-14 , avšak potvrdit se podařilo jen ty výše uvedené.
