(2006 slov, doba čtení 11 minut)
Když v létě 2021 Tálibán postupoval Afghánistánem rychlostí, která šokovala celý svět, většina afghánských bezpečnostních sil se zhroutila bez boje. Mnozí vojáci a policisté se vzdali nebo uprchli, často na základě tajných dohod mezi Tálibánem a jejich veliteli. Avšak ne všechny jednotky přijaly nevyhnutelnost porážky. Některé se rozhodly bojovat až do poslední chvíle, navzdory zradě politiků i vlastních nadřízených. Tento hrdinný odpor si zaslouží být připomínán – ne jen jako poslední kapitola dvacet let trvající afghánské války, ale i jako důkaz, že i ve chvílích naprostého chaosu existovali stateční Afghánci, kteří se rozhodli bojovat, i když věděli, že je porážka jistá.
Afghánistán se v roce 2021 stal svědkem bleskového návratu Tálibánu k moci. Už během stahování západních vojsk v květnu téhož roku zahájili povstalci všeobecnou ofenzívu, při níž dobyli rozsáhlá území často bez výrazného odporu vládních sil. Provincie a města padaly jedno po druhém a 15. srpna 2021 Tálibán vstoupil do Kábulu, čímž prakticky ukončil dvacetiletou éru prozápadní vlády.
Navzdory kolapsu mnoha jednotek se však některé afghánské síly – zejména elitní speciální jednotky – bránily až do samého konce. Jejich odpor, třebaže marný, představuje důležitou kapitolu války, která odhaluje nejen jejich taktiky a odvahu, ale i hlubší příčiny konečné porážky.
Hlavní bojující jednotky
Afghánské ozbrojené síly (ANDSF) zahrnovaly armádu, letectvo, policii a polovojenské milice. V rozhodujících chvílích roku 2021 sehrály hlavní roli zejména tři složky: Elitní speciální síly, pravidelné armádní sbory rozmístěné v jednotlivých regionech a v závěru pak Pandžšírský odboj, poslední vzdorující ohnisko vedené místními vůdci po pádu hlavního města. Každá z těchto skupin čelila jiným podmínkám a využívala odlišné strategie v boji s postupujícím Tálibánem.
Speciální síly
Afghánské speciální jednotky patřily k nejlépe vycvičeným a nejodhodlanějším obráncům. Byly budovány s pomocí USA a Británie od roku 2001 a těžily z afghánské tradice partyzánského boje. Tvořily sice jen malý zlomek ozbrojených sil, ale často na nich ležela tíha nejtěžších operací. Nasazeny byly často jako vysoce mobilní „hasičské sbory“ – přesouvaly se vrtulníky a letadly na ohrožená místa, aby zastavily povstalecký postup. Například v červenci 2021 u Kandaháru skupina komandos podnikla riskantní výpad do Tálibánem kontrolované oblasti, aby pod zuřivou palbou nepřátel zachránila izolovanou policejní hlídku.
Mnozí členové speciálních sil raději bojovali do posledního náboje, než aby se vzdali. Věděli totiž, že od povstalců nemohou čekat slitování – v červnu například Tálibán chladnokrevně zastřelil 22 zajatých komandos v provincii Fárjáb, jak zachycuje video zveřejněné CNN.
Armádní sbory
Páteří afghánské obrany byly pravidelné armádní sbory dislokované v jednotlivých oblastech země (např. 201. sbor chránil Kábul a východ, 215. sbor působil v Helmandu na jihu apod.). Tyto jednotky byly papírově početné, ale v roce 2021 byly zdecimované lety opotřebovávací války a rozmístěné v mnoha izolovaných stanovištích. Vláda prezidenta Ghaního totiž trvala na tom, aby armáda držela co nejvíce okresů – výsledkem však bylo rozptýlení sil do desítek malých základen, obklopených povstalci a odkázaných na zásobování vzduchem. Když Američané stáhli letecké kontraktory, začaly vládním jednotkám na odlehlých postech rychle docházet potraviny, munice i posily. V takové situaci mnozí velitelé volili kapitulaci dojednanou skrze kmenové starší – Tálibán často sliboval vojákům, že je po složení zbraní ušetří. Tento vzorec se opakoval napříč zemí: od severního Kunduzu po jižní Hílmand se armádní posádky vzdávaly výměnou za volný odchod. Ne všude se ale armáda vzdala bez boje. V Herátu se legendární velitel Ismáíl Chán postavil do čela místních milicí a spolu s vojáky několik týdnů bránil město proti povstalcům. Jeho síly bojovaly po boku regulérní armády, než byly 13. srpna 2021 obklíčeny; poté Chán i místní generálové přijali dohodu o složení zbraní výměnou za to, že Tálibán ušetří jejich muže. Podobný scénář se odehrál i v dalších velkých městech – jakmile bylo jasné, že nedorazí letecká ani dělostřelecká podpora, organizovaný odpor armádních sborů se zhroutil.
Pandžšírský odboj
Po pádu Kábulu se posledním místem odporu stalo údolí Pandžšír na severovýchodě země. Shromáždili se tam zbývající odpůrci Tálibánu, včetně viceprezidenta Amrulláha Sáliha a Ahmada Massúda. Massúdůva nově vzniklá Národní fronta odporu (NRF) čítala několik tisíc bojovníků – místních milicionářů i vojáků bývalé afghánské armády. Od srpna 2021 odolávali pandžšírští obránci útokům a tvrdili, že se jim daří držet horské průsmyky proti opakovaným náporům Tálibánu. Strmé horské terény Pandžšíru, v minulosti nedobytné pro sovětská vojska, poskytovaly odboji výhodu. Tálibánci však brzy soustředili své síly a 6. září pronikli hluboko do údolí – podařilo se jim obsadit většinu provincie a zatlačit odpor do hor. V polovině září boje utichly; vůdci odboje Massúd a Sálih uprchli za hranice. Pandžšírský odboj tak byl rozdrcen jen necelý měsíc po zániku afghánské republiky. Menší skupinky bývalých vojáků sice v horách pokračovaly v partyzánských přepadech, ty však měly již jen lokální význam.
Taktika a strategie
Afghánská taktika v roce 2021 byla převážně defenzivní. Po uzavření dohody mezi USA a Tálibánem v únoru 2020 měly vládní síly za úkol udržet klíčová města a objekty, nikoli podnikat velké ofenzivy. To vložilo iniciativu do rukou povstalců, kteří následně systematicky obsazovali venkov a odřezávali jednu posádku za druhou. Vláda sice rozmisťovala jednotky na desítky kontrolních stanovišť, tím ale ve skutečnosti umožnila nepříteli izolovat a obklíčit jednotlivé outposty. Vojáci v těchto odlehlých základnách často trpěli nedostatkem jídla, vody a munice a jejich morálka prudce klesala. Armáda se snažila situaci řešit přesunem elitních komand do ohnisek bojů a nasazením letectva. Tam, kde to terén a civilisté dovolovali, přivolávaly jednotky letecké údery afghánských letounů. V městských oblastech však bylo bombardování riskantní a méně účinné. Zásobovací lety na obklíčené základny navíc přetížily omezené kapacity afghánského letectva – více strojů tak bylo vyřazeno technickými závadami než palbou nepřítele. S postupujícím létem 2021 se situace dále zhoršovala: kvůli odchodu zahraničních kontraktorů byla značná část afghánských letadel uzemněna pro nedostatek servisu a náhradních dílů. Tálibán navíc záměrně cílil na klíčové afghánské piloty, které likvidoval mimo službu (nejméně sedm jich bylo během léta zavražděno), a připravil tím vládu o jednu z posledních výhod – efektivní leteckou podporu.
Tálibánská strategie kombinovala vojenský a psychologický nátlak. Povstalci nejprve fyzicky izolovali vládní síly: přerušili zásobovací trasy, ovládli hraniční přechody a obklíčili provinční centra. Následně spustili promyšlenou kampaň zastrašování a propagandy. Velitelé Tálibánu využívali místní zprostředkovatele (starší, duchovní), aby zahltili obklíčené posádky vzkazy: „Vzdejte se a přežijete – vzdorujte a čeká vás smrt“. Současně sociální sítě zaplavily videa, na nichž se vzdávají vládní vojáci, často i s technikou, a jsou ušetřeni. Tato psychologická válka byla velmi účinná: mnoho obléhaných vojáků na odlehlých základnách, hladových a odříznutých, sledovalo na mobilních telefonech obrázky kapitulujících kolegů a stálo před volbou mezi životem v zajetí, nebo smrtí v beznadějném boji. Není divu, že se řada z nich rozhodla složit zbraně. Tálibánu se tak často dařilo dobývat území bez boje, prostřednictvím vyjednané kapitulace – ušetřil síly a ještě získal ukořistěnou výzbroj pro další postup. Když už došlo na boj o velká města (Kandahár, Herát, Laškargáh aj.), nasadil Tálibán elitní úderné oddíly na motocyklech, které rychle pronikaly mezerami v obraně a znemožňovaly vládním silám přeskupení. Tím si povstalci udržovali tempo ofenzivy. Celkově vzato zvolil Tálibán takovou taktiku, která maximalizovala jeho přednosti (morálku a všudypřítomnost) a mířila na slabiny vlády – rozpadající se zásobování, nízkou soudržnost jednotek a klesající ochotu bojovat.
Důvody porážky
Pád afghánského odporu na podzim 2021 měl kořeny ve vojenských, morálních i politických faktorech. Morálka vládních sil byla zničena dlouho před finální ofenzívou. Když Spojené státy podepsaly separátní dohodu s Tálibánem a oznámily stažení, mnoho afghánských vojáků to považovalo za „počátek konce“ – cítili se opuštěni a podvedeni. Podle jednoho důstojníka speciálních sil USA afghánskou armádu „nechaly schválně padnout“ a každý voják pak myslel hlavně na záchranu sebe a své rodiny. Tento rozklad bojové vůle vysvětluje, proč jednotky o nominální síle stovek tisíc vojáků nedokázaly klást koordinovaný odpor násobně slabším povstalcům.
Druhým zásadním faktorem bylo stažení zahraniční podpory. Američané sice zanechali afghánské armádě moderní výzbroj, ale ta bez logistického zázemí a oprav neměla dlouhodobý efekt. S odchodem 18 tisíc vojenských kontraktorů v létě 2021 přestalo afghánské letectvo fungovat na potřebné úrovni a armáda nedokázala zásobovat své rozptýlené jednotky ani dopravovat posily na ohrožená místa. Bojeschopnost posádek na frontě rychle klesla, jakmile neměly střelivo či jídlo. Korupce a špatné vedení uvnitř afghánských sil krizi dál umocnily – armáda trpěla léta nekompetentností některých velitelů, nepotismem a fenoménem tzv. „mrtvých duší“, kdy stavy jednotek existovaly jen na papíře, aby si velitelé přilepšili z žoldu neexistujících podřízených. Mnozí velitelé navíc uzavírali lokální dohody o příměří s nepřítelem, nebo v kritické chvíli zmizeli a své vojáky nechali napospas. Vrcholným projevem selhání vedení byl útěk prezidenta Ghaního ze země v den pádu Kábulu, který zpečetil demoralizaci zbylých obránců. Tálibán de facto zvítězil ještě dříve, než dorazil do metropole – Afghánská republika se zhroutila zevnitř.
Poslední roli sehrála právě promyšlená strategie Tálibánu, jež využila výše uvedených slabin. Povstalci svou „operací“ dokázali vládní síly předběhnout na poli vojenském (rychlým obchvatem a obklíčením), psychologickém (šířením strachu a nabídkou milosti výměnou za kapitulaci) i politickém (podrýváním legitimity vlády prostřednictvím dohody s USA). Afghánským obráncům tak nezbyla žádná opora – chyběla podpora letectva, rozpadla se logistika a víra ve věc byla tatam. Za těchto podmínek nebylo v lidských silách vládu udržet, přestože někteří jednotliví vojáci a jednotky vynaložili v boji veškeré úsilí, jak dokládají četné hrdinské, ale izolované epizody odporu z léta 2021.
Role prezidenta Trumpa
Donald Trump během své prezidentské kampaně i ve funkci opakovaně kritizoval dlouhé zahraniční konflikty, zejména války v Iráku a Afghánistánu. Tvrdil, že Spojené státy zbytečně utrácejí miliardy dolarů na vojenské operace, které nemají jasný konec ani smysl. Uzavřením dohody chtěl splnit svůj slib o stažení amerických vojáků a prezentovat se jako prezident, který ukončuje války místo jejich zahajování.
Trump se už během svého prvního funkčního období na mezinárodní vztahy díval prizmatem obchodníka. Věřil, že pokud dá Tálibánu silné ekonomické i bezpečnostní pobídky, může s ním dosáhnout dohody, která bude přínosná pro USA. Dohoda z Dauhá (29. února 2020) stanovila, že:
- USA se zavážou k úplnému stažení vojsk do května 2021.
- Tálibán nebude poskytovat útočiště teroristům (zejména Al-Káidě).
- Tálibán začne jednat s afghánskou vládou o politickém uspořádání.
Trump se domníval, že Tálibán se bude chovat pragmaticky, protože mu dohoda nabízela možnost politické legitimity a ekonomických výhod. Trumpova administrativa zároveň nevěřila, že je afghánská vláda vedená Ašrafem Ghaním schopná dlouhodobě udržet stabilitu bez americké vojenské přítomnosti, protože ji považovala za zkorumpovanou a neefektivní. Proto se rozhodla jednat přímo s Tálibánem bez účasti afghánské vlády, což ale tuto vládu ještě více oslabovalo a v očích mnohých ji fakticky delegitimizovalo. Americké zpravodajské služby a analytici pak podcenili schopnosti Tálibánu a přecenili sílu afghánské armády. I když se pád afgánské vlády předpokládal, nečekalo se, že Tálibán převezme kontrolu jen během několika týdnů.
Trump tehdy věřil, že se mu podařilo vyjednat „dobrou dohodu“, která umožní USA odejít z Afghánistánu bez ztráty prestiže a zároveň zabrání návratu teroristických skupin. Ve skutečnosti ale dohoda umožnila Tálibánu získat čas na přípravu finální ofenzívy a zároveň mu poskytla mezinárodní legitimitu, zatímco afghánská vláda byla oslabena a ponížena. Dohoda tak nepřímo přispěla k pádu Kábulu v roce 2021. Ačkoliv konečné rozhodnutí o stažení vojsk padlo za prezidenta Bidena, základy k tomuto stažení položil právě Trump svou strategií „dohody s teroristy“.
Afghánské bezpečnostní síly v roce 2021 předvedly směs odhodlání a bezmoci: zatímco elitní jednotky a někteří velitelé bojovali do posledních sil, celek se zhroutil pod tíhou strategických chyb a ztráty podpory. Tálibán tak po 20 letech dosáhl vítězství, které šokovalo svět svou rychlostí. Odboj afghánských jednotek – od komand, přes armádní posádky až po pandžšírské partyzány – sice nedokázal změnit výsledek války, ale zanechal důležité ponaučení. Ukázal, že moderní výzbroj a početní převaha nic neznamenají bez morálky a zásobování. Dnes, čtyři roky po pádu Kábulu, je Afghánistán ovládán Tálibánem a mnozí bývalí vojáci prchli do exilu. Jejich statečný, leč marný odpor z léta 2021 však zůstává v paměti jako připomínka odvahy těch, kdo bojovali za svou zemi do poslední chvíle, i jako varování, jak fatální může být, když vojáci ani civilisté nevěří ve vítězství vlastní země.
