Na první pohled efektní štítovou hradbu (neplést s falangou) zná zřejmě každý nadšenec do raného středověku. Dokonce si dovolíme tvrdit, že ji uvidíte v každém pořadu ve kterém se objeví severští nájezdnící. Přesto poslední výzkumy přinášejí zcela nový pohled na vikinskou formaci s překrývajícími se kulatými štíty.
Archeolog a ředitel Society for Combat Archeology Rolf Warming ve své závěrečné práci na univerzitě v Kodani uvádí: „Je široce rozšířeným mýtem, že vikingové snad měli stát štít na štítu a tvořit tak uzavřenou formaci.“
Své závěry opírá mimo jiné o své vlastní experimenty s dobovými meči a štíty. Ty podle něj ukazují, že dřevěné štíty byly příliš slabé na to, aby vydržely opakované údery mečů nebo seker nepřítele. Dle jeho názoru byl a je nejlepší obranou útok. Proto podstoupil archeologický experiment s autentickou rekonstrukcí kulatého štítu z dob vikinských nájezdů. Za použití ostré repliky dobového meče se snažil simulovat bojové scénáře a otestovat efektivitu a výdrž různých konstrukcí štítů. Je zřejmé, že výsledky jeho testů nehovořily ve prospěch štítové hradby.
„Ukázalo se, že použití takové taktiky má prokazatelně více nevýhod než výhod. Nejzásadnější z nich je, že těsná formace překrývajících se štítů neumožňuje obránci efektivně odrážet příchozí útoky.“
V pasivním postavení hradby jeho štít utržil mnohem vážnější poškození než když byl štít používán pro aktivní odrážení nepřátelského meče. Warming také procházel mnoho historických zdrojů, aby našel zmínky a hlavně popis štítové hradby. Přestože v několika případech je tento způsob boje zmíněn, nikdy není podrobně popsáno, jak vlastně vypadal. Z toho důvodu se domnívá, že než o nějakou zvláštní taktiku, se jedná spíše o básnický opis zástupu válečníků. Warming věří, že Vikingové byli spíše samostatní bojovníci, kteří bojovali ve formaci volné. Své štíty pak používali k odrážení útoků nebo se jimi snažili nepřítele srazit k zemi.
„Legendární štítová hradba, alespoň tak jak je dnes všeobecně chápána, nemá žádný základ jak v dobové literatuře, tak v praktické aplikaci.“ uzavírá. Přesto nedokáže říct, kdy přesně došlo k tomuto zmatení. Jeho vedoucího práce, Henriette Lyngstrøm, která je profesorkou archeologie na kodaňské univerzitě, však jeho závěry přesvědčili.
Lyngstrømová pak dodává: „Představa, že vikingové bojují bok po boku a čekají na nepřátelské údery se mi příliš nezdá. Warmingovy závěry podle mne dávají mnohem větší smysl.“ A pokračuje „Až se tato teze rozšíří v akademických kruzích, určitě to změní pohled na to, jak vikingové ve skutečnosti bojovali.“
Nicméně kurátorka Trelleborské vikinské pevnosti, Anne-Christine Larsen není úplně přesvědčena. Přesto přiznává, že by stalo za to je vyzkoušet ve větším měřítku. Každý rok se zde totiž setkává velké množství nadšenců a reenactorů, kteří předvádějí dobový život i použití bojových taktik, včetně legendární štítové hradby. Larsenová si myslí, že to tak bude i nadále a dodává: „Warmingovy experimenty jsou založeny na souboji jednotlivců, takže nám stále chybí představa o tom, jak štítová hradba fungovala v měřítku celé armády.“
Přesto Larsenová připouští důležitost dalšího zkoumání a warmingův výzkum bude nadále sledovat.
„V Trelleborgu se snažíme znovuprožívat dobu vikingů tím nejautentičtějším způsobem. Pokud tedy pokus s celou armádou ukáže, že štítová hradba ve skutečnosti nefunguje, bojovníci jistě budou otevřeni ke změnám.“
Zveřejněno s laskavým svolením autora studie, Rolfa Warminga
