(2 487 slov, doba čtení 13 minut)
Na jaře 2025 došlo k jedné z nejvážnějších eskalací napětí mezi Indií a Pákistánem za poslední roky. Po teroristickém útoku na turisty v kašmírském letovisku Pahalgam 22. dubna, který si vyžádal 26 obětí na životech, se vztahy obou jaderných velmocí prudce zhoršily. Následující týdny přerostlo napětí v otevřený ozbrojený konflikt s přeshraničními nálety, vzdušnými souboji, dělostřeleckým ostřelováním a nasazením moderních zbraní včetně dronů. Krize si vyžádala oběti i mezi civilisty na obou stranách, než bylo 10. května dosaženo příměří pod mezinárodním tlakem.
Příčiny konfliktu
Hlavní pozadí konfliktu tvoří letitý spor o indický stát Džammú a Kašmír. Od rozdělení Britské Indie v roce 1947 si Indie i Pákistán nárokují celý Kašmír a vedly kvůli němu už tři války. Od konce 80. let zde navíc probíhá islamistický povstalecký odboj proti indické vládě, často podporovaný z pákistánské strany. Indii to stálo tisíce životů vojáků i civilistů a region zažil etnické čistky, například exodus kašmírských Hindů na počátku 90. let. Indická vláda se snaží tuto vzpouru potlačit a v roce 2019 zrušila zvláštní autonomní status státu Džammú a Kašmír. To umožnilo nebývalý příliv indických občanů do převážně muslimského regionu – krok, který Pákistán odsoudil a který zjevně dále přiživil odpor militantů.
Bezprostřední jiskrou krize byl masakr v turistickém středisku Pahalgam v indickém Kašmíru. Skupina ozbrojenců zde 22. dubna postřílela 26 civilistů (včetně jednoho občana Nepálu) a přes 20 dalších osob zranila. Podle svědků teroristé před popravou obětí zjišťovali jejich náboženskou identitu a záměrně cílili na hinduistické nebo obecně nemuslimské turisty. K útoku se nejprve přihlásila The Resistance Front (TRF), relativně nová extremistická skupina považovaná za odnož pákistánské Lashkar-e-Taiba. TRF prohlásila, že masakr je odplatou za indickou politiku usidlování nekašmírských občanů v regionu. O čtyři dny později však TRF své prohlášení stáhla a odpovědnost popřela. Indické úřady nicméně od počátku obvinily z útoku teroristy operující z pákistánského území a podporované Islámábádem. Útok v Pahalgamu byl nejkrvavějším masakrem civilistů v Indii od teroristických útoků v Bombaji v roce 2008.
Další významnou příčinou, jež umocnila krizi, je dlouhodobé napětí kolem sdílení vodních zdrojů. Indie a Pákistán od roku 1960 vážou podmínky rozdělení vod řek Indu a jeho přítoků podle Dohody o vodách řek Indu (Indus Waters Treaty). Tato dohoda, zprostředkovaná Světovou bankou, rozděluje šestici himálajských řek mezi obě země a dosud vydržela v platnosti i během válek. Pákistán je na vodě z horního toku Indu (na indickém území) existenčně závislý pro zemědělství i výrobu elektřiny. V Indii však v posledních letech sílí hlasy požadující využít vody jako nátlakového prostředku proti Pákistánu kvůli jeho podpoře terorismu. Útok v Pahalgamu tyto tendence uspíšil – indická vláda poprvé v historii sáhla k pozastavení dohody o Indu jako součást odvety. Tento krok bezprecedentně zpolitizoval otázku vody a Islámábád jej vnímal jako ohrožení své vodní bezpečnosti. Pákistán varoval, že jakýkoli pokus Nového Dillí blokovat či odklonit tok řek bude považovat za „akt války“ a odpoví na něj všemi dostupnými prostředky.
Eskalace napětí
23. dubna, den po útoku, svolala indická vláda mimořádnou schůzi bezpečnostního kabinetu (CCS) a ohlásila sérii razantních opatření vůči Pákistánu. Indický ministr zahraničí Vikram Misri oznámil dočasné pozastavení platnosti Dohody o vodách Indu s okamžitou platností, dokud Pákistán „neskoncuje s podporou přeshraničního terorismu“. Indie také uzavřela hlavní hraniční přechod Attari–Wagah pro veškerý pohyb osob i zboží a jednostranně zrušila bezvízový styk v rámci jihoasijského sdružení SAARC. Všem pákistánským občanům byly pozastaveny platné indické víza a nové se přestaly vydávat. Z Indie byli vykázáni pákistánští vojenští styční důstojníci a indičtí obdobní představitelé byli staženi z vysoké komise v Islámábádu. Početní stav indické diplomatické mise v Pákistánu byl omezen na minimum. Premiér Naréndra Módí zároveň veřejně slíbil, že viníky masakru „dopadne a exemplárně potrestá“ a že žádný terorista zapletený do útoku neunikne indické spravedlnosti.
Pákistánská vláda útok v Pahalgamu oficiálně odsoudila a vyjádřila soustrast rodinám obětí. Zároveň však důrazně odmítla jakoukoli spojitost s útokem. Pákistánský ministr obrany Khawaja Asif označil indická obvinění za nepodložená a prohlásil, že Indie čelí spíše „vlastním vnitřním revoltám“ než spiknutí zvenčí. V rozhovoru pro Sky News navíc Asif kontroverzně prohlásil, že Pákistán v minulosti sponzoroval jisté teroristické akce „na pokyn Spojených států a Západu“ v rámci geopolitických her. Na indické kroky ze 23. dubna zareagoval Islámábád s ostrou rétorikou, kdy označil jednostranné pozastavení Indické vodní dohody za právně neplatné a „neseriózní“. Varoval Indii před „komplexní odvetou“ za jakékoli další kroky a výslovně pohrozil, že zásah do pákistánských vod by znamenal vyhlášení války.
V reakci na indické sankce uzavřel Pákistán svůj vzdušný prostor pro všechna letadla registrovaná v Indii nebo provozovaná indickými společnostmi. Tím de facto znemožnil indická civilní i nákladní letecká spojení přes pákistánské území. Dále Islámábád pozastavil vydávání pákistánských víz pro Indy a zrušil platnost již udělených. Stejně jako Indie vypověděl i Pákistán část indických diplomatů a vojenských přidělenců – ti museli do 30. dubna opustit zemi. Pákistán současně oznámil, že dává „k ledu“ všechny dvoustranné dohody s Indií, zejména mírovou dohodu ze Šimly z roku 1972, která stvrdila tehdejší příměří a Linii kontroly (LoC) v Kašmíru. Pozastavení šimelské dohody vyvolalo obavy, zda Pákistán nadále hodlá respektovat stávající hranici v Kašmíru. Pákistán též zastavil veškerý obchod s Indií. Jedinou výjimkou v narušených stycích zůstal tzv. Kartarpurský koridor – speciální hraniční přechod umožňující sikhským poutníkům z Indie návštěvu svatyně v Pákistánu, který zůstal otevřen. Jinak ale došlo k téměř úplnému zmrazení kontaktů: například tradiční ceremoniální přehlídka pohraničních jednotek na přechodu Wagah/Attari se 24. dubna odbývala bez obvyklého podání rukou příslušníků obou stran.
Počáteční střety
25. dubna indičtí vojáci vypátrali a obklíčili dvě osoby podezřelé z účasti na masakru; při přestřelce v oblasti Basantgarh byl jeden indický voják zabit a další dva zraněni. Indické jednotky poté přistoupily k kolektivním trestům, kdy buldozery srovnaly se zemí rodné domy dvou domnělých útočníků z Pahalgamu, což je kontroverzní taktika, již Indie v Kašmíru někdy používá k odstrašení případných dalších teroristů. Během následujících dní došlo na mnoha úsecích LoC k přestřelkám mezi pohraničními jednotkami. Indické zdroje uváděly, že pákistánská armáda začala s „nevyprovokovanou“ palbou z ručních a lehkých zbraní napříč několika sektory podél celé hranice. V některých úsecích nasadily pákistánské síly i minomety ráže 120 mm, zatímco Indové odvetou pálili z děl menších ráží. 29. dubna v noci dokonce došlo k incidentu na samotné mezinárodní hranici v Džammú, kdy pákistánské pohraniční jednotky zahájily ostrou palbu směrem na indické území.
Po vypovězení dohody o Indu se Indie pokusila vytěžit ze své kontroly nad vodními zdroji okamžitou výhodu. Koncem dubna pákistánská média informovala, že indické úřady nenadále uvolnily velké množství vody z přehrady Uri na řece Dželam, což způsobilo lokální záplavy v oblasti kolem Muzaffarábádu. Také byl zaznamenán výrazný pokles průtoku řeky Čenáb u pákistánského města Sialkot – satelitní snímky ukázaly, že koryto řeky neobvykle vyschlo. Dne 4. května indické zdroje oznámily, že byla uzavřena průtoková vrata přehrady Baglihar na řece Čenáb a podobný krok se chystá i na přehradě Kišanganga na řece Neelum. Tím Indie dále přiškrtila dodávky vody do Pákistánu.
Na přelomu dubna a května již bylo zřejmé, že Indie chystá i vojenskou akci za hranicemi. Naznačovala to i prohlášení pákistánských činitelů – 28. dubna varoval ministr obrany Asif, že indický útok je „na spadnutí“, a 30. dubna pákistánské vedení dokonce tvrdilo, že má věrohodné zpravodajské informace o chystaném indickém úderu v nejbližších hodinách. Obě strany začaly v tichosti mobilizovat. Indie přesunula k hranicím posily a uvedla letectvo do stavu nejvyšší pohotovosti. Pákistán rozptýlil svá letadla z hlavních základen a začal rozmisťovat jednotky protivzdušné obrany kolem velkých měst. Významným signálem indických příprav se stalo oznámení Ministerstva vnitra Indie 5. května, že ve vybraných sedmi indických státech proběhnou 7. května rozsáhlá civilní obranná cvičení. Ta zahrnovala testování sirén varujících před leteckým útokem, simulované zatemnění měst, nácvik evakuace civilistů do krytů a další opatření, která Indie naposledy praktikovala během války v roce 1971.
Indický úder 7. května
Napětí vyvrcholilo v noci ze 6. na 7. května, kdy Indie zahájila vojenskou operaci s kódovým označením „Operace Sindoor“. Krátce po 1:00 ráno indického času vzlétla formace stíhacích bombardérů Indického letectva k preciznímu úderu na cíle hluboko na území Pákistánu. Podle indického vyjádření šlo o přesnou protiteroristickou operaci, namířenou výhradně proti táborům a infrastruktuře teroristických skupin Jaish-e-Mohammed (JeM) a Lashkar-e-Taiba (LeT).
Podle indické strany zasáhly řízené střely celkem devět cílů: např. výcvikové tábory JeM v Bahávalpuru a v Muridke v pákistánském Paňdžábu, dále údajné teroristické základny v pákistánském Kášmíru (oblastí Gulpur, Bhimber, Kotli, Bagh a Muzaffarábád) a také lokality blízko mezinárodní hranice (např. Chak Amru a Sialkot). Indická vláda označila operaci za odvetu, která má neeskalační charakter – cíleně útočila jen na teroristickou infrastrukturu, nikoli na pákistánskou armádu, a údery vedla z indického vzdušného prostoru.
Krátce po zahájení Operace Sindoor uvedl Pákistán do pohotovosti svou protivzdušnou obranu a vzdušné síly (PAF). Pákistánští stíhači odstartovali k zachycení útočících formací. Pákistánské ministerstvo obrany následně oznámilo, že jeho silám se podařilo sestřelit pět indických letounů při vzdušných soubojích. Indická armáda se zpočátku k možným ztrátám nevyjadřovala, ale naopak tvrdila, že sestřelila nejméně jeden pákistánský stíhací letoun JF-17 Thunder v oblasti Pampore na indické straně Kašmíru. Pákistán takovou ztrátu popřel. Až později unikly do médií informace od amerických a francouzských zpravodajských zdrojů, které potvrdily, že nejméně jeden indický bojový letoun byl Pákistánem sestřelen. Poprvé od krátké pohraniční přestřelky v roce 2019 tak Indie i Pákistán opět stanuly na pokraji regulérní letecké války. Šlo zároveň o první případ leteckého střetu mezi Rafale a čínskými stroji J-10/JF-17 v reálném prostředí.
Krátce po indických náletech spustily pákistánské pozemní síly silnou odvetnou palbu podél několika sektorů hranice. Již v ranních hodinách 7. května dopadaly na indickou stranu těžké minometné a dělostřelecké granáty, zejména v okrese Púnč a okolí dalších pohraničních měst v indickém Džammú a Kašmíru. Pákistánské dělostřelectvo zřejmě mířilo i na civilní cíle – ve vesnicích v distriktu Púnč bylo zabito nejméně 15 indických civilistů a dalších 43 zraněno v důsledku ostřelování. Indie odsoudila tento krok jako barbarský útok na nevinné obyvatelstvo.
Boje 8. května
Náčelník pákistánského generálního štábu, generál Asíim Munír, svolal ráno 8. května krizové zasedání velení armády a prohlásil, že Pákistán je připraven odpovědět „plnou silou“ na jakoukoli další provokaci. Pákistánský prezident (ve funkci od roku 2024) Ásif Alí Zardárí v televizním projevu odsoudil indické „útoky na civilisty“ a vyzval mezinárodní společenství, aby okamžitě zasáhlo a pomohlo konflikt zastavit. Krátce po setmění 8. května byly v indických příhraničních oblastech zaznamenány desítky malých bezpilotních letounů přilétajících od pákistánské hranice současně s novou vlnou dělostřeleckého ostřelování. Podle indických hlášení Pákistán té noci koordinovaně zacílil více indických pozic v Džammú a Kašmíru a v příhraničních částech Paňdžábu pomocí tzv. rojů dronů a těžkého dělostřelectva.
Pákistánské zdroje současně uváděly odlišnou verzi nočních událostí. Podle Islámábádu to Indie vyslala několik dronů nad pákistánská velkoměsta, údajně až devět různých letounů nad místa jako Karáčí a Láhaur. Dokonce tvrdila, že jeden z těchto dronů zasáhl pákistánské vojenské zařízení u Láhauru. Indie naopak tato tvrzení popřela a obvinila Pákistán, že se snaží dezinformacemi zakrýt vlastní útočné akce.
Zároveň Indie reagovala ofenzivně – její letectvo provedlo tzv. SEAD/DEAD operace (potlačení a zničení protivzdušné obrany). Při nich indické síly cíleně vyřadily pákistánské systémy PVO v oblasti Láhauru, údajně včetně jednoho moderního čínského protiletadlového kompletu HQ-9. Pákistánská armáda potvrdila, že musela sestřelit několik nepřátelských vzdušných objektů – uváděla, že zneškodnila až 25 izraelských dronů Harop vypuštěných Indií, zatímco indické zdroje přiznaly ztrátu jen jednoho takového dronu.
Boje 9. května
Další den bojů přinesl pokračování intenzivních střetů. Indické síly podnikly útok na pákistánský další protiletadlový systém HQ-9B rozmístěný u Láhauru. Pákistán téhož večera dle svých slov spustil ofenzivu; podle indické rozvědky vypustil 9. května pozdě v noci další vlnu dronů, vyčkávací munice a raket Fatah na celkem 26 různých cílů podél celé západní hranice Indie. Údery směřovaly jak na vojenské základny, tak na infrastrukturu.
Indie v odpovědi masivně kontrovala, protože ještě pozdě v noci 9. května indické dělostřelectvo a raketové jednotky zahájily rozsáhlý úder na pákistánské cíle, včetně města Sialkotu, pozic na mezinárodní hranici a několika sektorů LoC. Šlo zřejmě o nejintenzivnější indickou palbu za celou krizi. Indického ostřelování se účastnily raketomety (pravděpodobně systém Pinaka) i tažené houfnice ráže 155 mm.
Krátce po rozednění 10. května mělo indické letectvo zasáhnout osm hlavních pákistánských leteckých základen a dalších několik letišť poškodit. Terčem těchto útoků se údajně staly i klíčové základny jako Nur Khan (Chaklala) u Islámábádu, Masrúr u Karáčí či Sargodha v Paňdžábu. Dále měly být poškozeny vzletové dráhy na menších letištích Skardu (pákistánský Kašmír) či v přístavu Gvádar na jihozápadě. Tyto zprávy však pocházely převážně z indických médií; pákistánská strana o ztrátách na svých leteckých základnách zavedla informační embargo. Faktem, že v dopoledních hodinách 10. května se obě země ocitly na prahu konvenční války.
Příměří a konec bojů 10. května
10. května odpoledne v době, kdy hrozilo další kolo úderů, došlo k diplomatickému průlomu. Spojené státy americké v čele s ministrem zahraničí Marco Rubiem zesílily tlak na obě strany a vstoupily do přímých jednání s Dillí i Islámábádem. Rubio téhož dne telefonicky jednal s premiéry i bezpečnostními poradci Indie a Pákistánu a naléhal na okamžité zastavení bojů. Významnou roli hrály i další země – podle pákistánského ministra financí Išáka Dáara se do zákulisní diplomacie zapojilo až 36 států, které napomohly zprostředkovat dohodu o klidu zbraní. V odpoledních hodinách navázaly kontakt také armádní velení obou zemí přes horkou linku generálních štábů: pákistánský ředitel vojenských operací (DGMO) kolem 15:35 místního času inicioval rozhovor s indickým protějškem.
Krátce poté, v 17:00 místního času vstoupilo v platnost oficiální příměří mezi Indií a Pákistánem. Oznámil to veřejně indický náměstek ministra zahraničí Vikram Misri na tiskové konferenci v Dillí. Potvrdil, že po sérii hektických jednání obě armády souhlasily s úplným zastavením palby k uvedenému termínu. Stejné sdělení záhy vydala i pákistánská vláda. Boje skutečně v danou dobu utichly. Přesto už pár hodin po vyhlášení příměří se obě strany vzájemně obviňovaly z jeho drobných porušení, když na několika místech zazněla sporadická střelba. Tyto incidenty však dále neeskalovaly a příměří se podařilo udržet.
Pomoci nám s naší tvorbou můžete malým příspěvkem na kávu, nebo si předplatit Patreon a podporovat nás dlouhodobě.
