Vojenský výcvik probíhal v Camp Franklin (nyní součástí Fort George G. Meade v Marylandu) pod dozorem specialistů ze Spojovacích jednotek (Signal Corps). Výcvik byl po pravdě tvrdý, fyzicky náročný a dodržoval se striktní vojenský protokol.
Válka se bere jako “mužská” záležitost – alespoň většinou. Když ale odhlédneme od bojovných Amazonek, či hrdinek z hradu Děvín, je za oponou opravdových konfliktů vidět stínohra schopných žen.
Prakticky ihned po zapojení Spojených států do válečných operací během První světové války, začalo být jasné, že spolupráce několika armád, dokonce i rozdílně hovořících, bude pro velení Dohody tvrdý oříšek. Proto bylo “Generálem armád” Johnem Josephem Pershingem (General of the Armies – jediným dalším člověkem stejné hodnosti v americké historii byl George Washington), založena roku 1917 “Spojovací jednotka ženských telefonních operátorek” (Signal Corps Female Telephone Operators Unit) podléhající Armádě Spojených států a spadající pod Americké expediční síly (AEF). Pro bigotní armádu Spojených států šlo o velmi zajímavý precedens.
Ženský spojovací sbor byl založen z důvodu zlepšení zhoršujícího se stavu komunikace na západní frontě a žadatelky tedy musely být schopné mluvit dvajjazyčně, aby bylo zajištěno, že rozkaz bude předán na každém úseku fronty. Přihlášeno bylo přes 7000 žen, ale vybráno bylo jen 450 dobrovolnic, které musely projít výběrem dvakrát – v angličtině a ve francouzštině. Mnoho z vybraných žen bylo bývalými operátorkami telefonních ústředen, nebo zaměstnankyněmi telekomunikačních společností. Jejich vojenský výcvik probíhal v Camp Franklin (nyní součástí Fort George G. Meade v Marylandu) pod dozorem specialistů ze Spojovacích jednotek (Signal Corps). Výcvik byl po pravdě tvrdý, fyzicky náročný a dodržoval se striktní vojenský protokol.
Jednotka byla následně poslána přes New York do Francie, kde ihned zasáhla do bojů jako obsluha ústředen v Paříži a v Chaumontu (Haute-Marne). Spojovatelky také obsluhovaly telefonní ústředny Prvního armádního velitelství v Ligny-en-Barrois, což je asi 8 km na jih od Saint-Mihiel a později postupovaly s expedičním sborem během ofenzívy Meuse-Argonne. Rekrutky byly přezdívány “Ahoj holky” (Hello Girls) a byly známé svou statečností a prací pod tlakem.
Ženských pohled na práci spojovatelek v první světové válce, nám nabízí záznam z deníku Grace D. Bankerové, která byla oceněná DSM (Distinguished Service Medal) za velení jako vrchní operátorka během vojenských operací u Verdunu: “…the work was fascinating; much of it was in codes changed frequently. ‘Ligny’ was ‘waterfall.’ ‘Toul’ might be ‘Podunk’ one day and ‘Wabash’ the next. Once in a mad rush of work I heard one of the girls say desperately, can’t I get ‘Uncle’ and another no I didn’t get ‘Jam.’ The girls had to speak both French and English and they also had to understand American Doughboy French.”
Po válce, když se vrátily do civilního života ve Spojených státech, byla Bankerová a její členky “Hello Girls” považovány za civilní dobrovolníky a nebyly uznány za členy armády. Nebylo jim tedy uděleno „formální propuštění”, nebo dokonce “osvědčení o službě“ a nezískaly status veterána ani žádné výhody. Teprve v roce 1977, kdy prezident Jimmy Carter podepsal právní předpisy, se tak dočkalo to málo pozůstalých žen ze spojovací jednotky uznání a byl jim připsán veteránský status.
