„Už jsem měl pokrk toho postávání v zákopu po pás ve vodě. Tak jsem si řekl: ‚Do háje s tím!‘ A vyrazil proti Němcům. Můj velící se mě ještě pokusil zastřelit, protože si myslel, že se chystám dezertovat.“
To jsou slova kanadského poručíka ukrajinského původu Filipa Konowala, který 22. srpna 1917 na západní frontě sám zaútočil na německé pozice během bitvy o kótu číslo 70.
Navzdory smrtící palbě začal „čistit“ německé zákopy a kulometná hnízda. Když byl hotov, posbíral nepřátelské zbraně a vrátil se do svých linií. I na druhý den znovu sám zaútočil na nepřátelské pozice a než byl vážně postřelen do hlavy, stihl zabít 16 nepřátelských vojáků.
Po zotavení obdržel za své odvážné činy Viktoriin kříž – nejvyšší vojenské vyznání Britského impéria.
Když se vracel domů, jistě netušil, že na něj ještě jeden „Jerry“ čeká. 19. července 1919 jej jeho známý, Leontij Djedek, požádal jestli by s ním nezašel k domu Williama Artiche. „Rakouský“ pašerák a prodavač bicyklů pozval Djedka dovnitř, zatímco Konowal měl počkat venku. Po chvilce uslyšel podivné zvuky, které se pro jistotu vydal prověřit. Artich a Djedek byli zrovna uprostřed rvačky a filipův přítel byl v tu chvíli brutálně bit na zemi. V jeden moment Artich vytáhl nůž, ale Konowal pohotově zasáhl, obrátil nůž proti překupníkovi a jedním bodnutím do hrudi jej zabil.
Konowal se nepokusil prchnout a když dorazila policie prohlásil: „Zabil sem jich padesátdva, takže s timhle to dělá padesáttři.“ Se zřejmým odkazem na počet zabitých Němců během války.
Mnoho válečných veteránů přispělo na jeho kauzu a nakonec se podařilo vybrat dost peněz k zaplacení kauce. Během soudu se pak ukázalo, že Konowal trpí vážnými problémy způsobenými jeho zraněním hlavy. To podle vyšetření zvyšovalo tlak na mozek, což dále zhoršovalo jeho stav. Lékaři dále zjistili, že zranění mu způsobují „flashbacky“, nebo-li záblesky vzpomínek na hrůzy bitev, které jej činí mentálně nestabilním.
Soud s lékařským posudkem souhlasil a Konowal byl shledán nevinným z důvodu šílenství.
S tím mu byla nařízena ústavní léčba v délce trvání 7 let.
V ústavu se mu dařilo a jeho stav se zásadně zlepšoval. Nakonec byl předčasně propuštěn a našel si práci jako údržbář v parlamentu v Ottavě.
Při jedné návštěvě si kanadský ministerský předseda všiml jeho stužky k VC a zařídil pro něj přeřazení do své kanceláře. Tam pracoval až do své smrti v roce 1959.
