Indonéské povstání, nebo též Indonéská válka o nezávislost (Perang Kemerdekaan Indonesia), byl boj indonéských nacionalistů o nezávislost na nizozemské koloniální říši, který probíhal v letech 1945–1949. Po kapitulaci Japonska v roce 1945, nacionalistický vůdce Sukarno vyhlásil nezávislou Indonéskou republiku. Nizozemci se však pokusili indonéské ostrovy znovu ovládnout. Národní strana Indonésie vedená Sukarnem se jim postavila na odpor a zahájila ozbrojený boj. Koncem roku 1945 Britové zprostředkovali mír a byly vytvořeny Spojené státy indonéské, s omezeným nizozemským vlivem. Nizozemci se s tím nicméně nespokojili a roku 1947 provedli tzv. „policejní razii“, kterou chtěli zemi znovu ovládnout. Avšak pod tlakem OSN bylo v prosinci 1947 uzavřeno další příměří.
V roce 1948 v zemi vypuklo komunistické povstání, které se Sukarno snažil potlačit. Nizozemci indonéský režim prohlásili za nestabilní a nastalé situace využili k nové intervenci. Dobyli Jakartu a uvěznili Sukarnovu vládu. To vyvolalo silnou kritiku ze světa, která Nizozemce přinutila k jednání na haagské konferenci. Tam byla v roce 1949 dosažena dohoda a Indonésie získala konečně nezávislost. V čele nového státu stanul Sukarno a Nizozemská východní Indie zanikla. Nizozemci si udrželi moc jen v části ostrovů, která byla zvána Nizozemská Nová Guinea, ale jen do roku 1962. V roce 1963 byla i tato oblast připojena k Indonésii.
