Zajímavostí je množství pušek ArmaLite AR-10, které do té doby používali víceméně jen portugalští výsadkáři. Ty však nebyly kořistní, ale zřejmě pocházely z nedávné americké dodávky pro Súdán, který je přeprodával povstalcům bojujícím proti Portugalsku.
Válka v portugalské jihozápadní Africe probíhala v letech 1961-1974 a vyžádala si desítky, podle některých odhadů až stovky tisíc mrtvých. Dodáme, že různé povstalecké frakce byly v boji proti kolonistům podporovány jak východním blokem v čele se SSSR a Čínou, tak i západním světem, zejména Spojenými státy. Odvrácení tradičních spojenců Portugalska, USA a Velké Británie, vedlo zemi, která se nechtěla svých afrických držav vzdát, do aliance s ostatními „bělošskými baštami“ na jihu černého kontinentu – Jihoafrickou republikou a Rhodésií. Přestože Portugalsko nebylo poraženo vojensky, jako jinde v bývalých evropských koloniích byl jejich boj odsouzen k nezdaru. Ke zvratu v konfliktu totiž došlo až po sledu politických události mimo bojiště.
Tlak mezinárodního společenství i růst opozice doma vedl k destabilizaci portugalského autoritářského režimu. V roce 1974 pak došlo v Lisabonu k vypuknutí takzvané „Karafiátové revoluce“. Ta svrhla pravicově-korporativistickou vládu Marcela Caetana a do čela země ustavila vojenskou juntu vedenou levicově smýšlejícími důstojníky. Junta Národní spásy prakticky okamžitě zahájila jednání o ukončení nepříliš populární války v Angole, a udělení nezávislosti i všem ostatním portugalským zámořským územím.
Následný exodus až milionu Portugalců zpět do Evropy však měl za následek další destabilizaci jihoevropské země. „Retornados“ (navrátilci) nesouhlasili s novou politikou a založili několik silných protilevicových uskupení, která usilovala o návrat starých pořádků a později stála za bombovými útoky i pokusem o další převrat.
V samotné Angole vyhraná válka o nezávislost plynule přešla ve válku občanskou. Ta skončila po silné vojenské podpoře Kuby vítězstvím komunistické frakce MPLA roku 1976, respektive nominálním přechodem k demokracii v letech 1991 až 2002. Přesto je válkou zbídačená Angola dodnes jednou z nejchudších zemí na světě. S velmi nízkou očekávanou dobou života (40 let) a obrovskou dětskou úmrtností (až 30% dětí do 5 let života) pak pravidelně obsazuje přední příčky nelichotivých žebříčků sestavovaných mezinárodními organizacemi.
Na závěr dodáme, že nostalgické volání po návratu „zlatých časů“, jaké zažívala země během portugalské nadvlády, bývalo předvolebním slibem nejedné angolské politické strany. Avšak Portugalsko, které je „příliš chudé na to, aby neokolonizovalo, jako Francie nebo Velká Británie“, tak poskytuje jen omezenou „postkoloniální“ podporu. Potenciál chudé africké země tak zřejmě plně využije až Čínská lidová republika, která v současné době v Angole masivně investuje.
