Revoluce v Rumunsku měla nejnásilnější charakter ze všech protikomunistických převratů ve střední a východní Evropě v roce 1989. Počáteční odhady o tisících mrtvých se však ukázaly jako nadsazené a skutečný počet obětí se pohyboval okolo stovky. Samotný pád režimu byl uspíšený pokusem rumunské tajné policie Securitate vystěhovat maďarského pastora Lászla Tökése v Temešváru. Maďarská menšina byla za režimu prezidenta Ceaușesca utlačovaná, a právě pronásledování tohoto duchovního se stalo ohniskem vzpoury, která byla povzbuzena i vývojem za rumunsko-maďarskou hranicí.
Rozhlasové stanice Hlas Ameriky společně se Svobodnou Evropou pak rozšířily přehnané zprávy o masakru a Ceaușescu se vrátil z návštěvy Íránu, aby potlačil protesty šířící se z Temešváru do Bukurešti. 21. prosince 1989 měl v úmyslu pronést na balkóně sídla stranického vedení projev, nicméně byl umlčen rozlíceným davem. Den nato, po druhém neúspěšném pokusu promluvit k davům, uprchl vrtulníkem ze stranického sídla. Od téhož dne ovládala opoziční Fronta národní spásy budovu televize a na stranu opozice se přidala i armáda, která se na několika místech střetla s ozbrojenými jednotkami Securitate.
Manželé Ceaușescovi byli následně dopadeni a na místě odsouzeni samozvaným vojenským tribunálem. Oba soudci shledali prezidentský pár vinným ze zločinů proti státu a 25. prosince roku 1989 byli oba v rychlosti zastřeleni. Jak soud, tak samotná poprava se natáčely pro televizi. Záběry však byly zveřejněny až o dva dny později. Poslední oddíly rumunské tajné služby bojující na straně prezidenta se vzdaly 27. prosince 1989.
Fronta národní spásy se posléze přeměnila na vládnoucí radu a novým prezidentem jmenovala bývalého komunistu Iona Iliesca a název Rumunská socialistická republika byl změněn na „Rumunsko“. 3. ledna 1990 bylo znovu povoleno svobodné zakládání politických stran.
