Družba německých a sovětských vojáků během invaze do Polska, 1939
Východní fronta byla to nejkrvavější bojiště, jaké si lze představit. Uvážíme-li, že během celé druhé světové války zemřelo zhruba 20-25 milionů vojáků po celém světě, na východní frontě pak zahynulo více než 60% z nich. Chtěli bychom zdůraznit, že tento seriál se věnuje v našem prostředí opomíjeným válečným zločinům Spojenců, čili zejména ozbrojených sil Velké Británie a Spojených států amerických v Evropě a v Pacifiku. V třetím díle se zaměříme na Sovětský svaz, který je k nim jako jeden z nepřátel třetí říše obvykle přiřazován. A to ačkoliv SSSR vedl vlastní blok, sledoval své vlastní politické a mocenské zájmy, ba dokonce s nacisty spolupracoval, podílel se na jejich agresivní expanzi v prvních letech války a koketoval s myšlenkou vstupu do jejich aliance. Věříme, že naši čtenáři chápou, že se nejedná o relativizaci zločinů vojsk Osy a budou následující text vnímat jako doplnění obecného povědomí o hrůzách války, na kterých se do určité míry bohužel podílí každá strana konfliktu. Článek neobsahuje zločiny Sovětů páchané během války na vlastním obyvatelstvu.
Jakýmsi zdánlivým základním kamenem krutosti východní fronty je fakt, že Sovětský svaz neuznal připojení podpisu Ruského impéria pod takzvané Haagské a Ženevské konvence. SSSR tak de facto dle mezinárodního práva nebyl vázán dodržovat výše dohodnutá pravidla civilizovaného válčení a zacházení s válečnými zajatci. Mohlo by se tedy zdát, že Německo považovalo danou situaci za poměrně neférovou a v tehdejší atmosféře vypjatého hitlerovského ultranacionalismu a rasismu se cítilo uvolněno k hrubému zacházení se zajatci svého ideologického Nemesis. Domníváme se však, že zde došlo k záměně příčiny a následku a absence sovětského podpisu pod výše uvedenými dohodami sloužila Němcům jen jako jakási morální omluva pro kruté zacházení s lidmi. Pro ilustraci proto uvedeme případ dotazu generála Reineckeho, který se na generálním štábu se zeptal, jak má být vlastně naloženo s desítkami tisíc sovětských válečných zajatců. Jako odpověď nám poslouží dochovaná komunikace mezi šéfem německé vojenské kontrarozvědky Wilhelmem Canarisem a náčelníkem generálního štábu Wilhelmem Keitelem.
Canarisovo stanovisko z 8. srpna 1941, které je v souladu s prohlášeními nacistické elity, Hitlera i Goebbelse: “Od 18. století byly postupně nastaveny hranice, díky kterým nejsou zajatci vystavováni pomstě nebo ponížení, ale jsou v pouhé ochranné vazbě, jejímž účelem je zabránit vězňům další účast na válečném dění. Tento princip se vyvinul navzdory vojenské tradici zabíjet nebo ubližovat bezbranným lidem; a je to v zájmu všech zúčastněných, aby zabránili špatnému zacházení pro případ, že jejich vlastní vojáci padnou do zajetí. Na zacházení se sovětskými zajatci je však třeba nahlížet z úplně jiné perspektivy. Z takové, že služba pro SSSR není vojenskou povinností, ale, s ohledem na vraždy páchané Rusy, v konečném důsledku podílem na jeho zločinech. Z tohoto důvodu je validita mezinárodních válečných právních standardů ve válce proti bolševismu neplatná.”
Keitel reagoval 23. srpna: “Námitky vzešly z vojenského konceptu rytířského válčení. Zde se jedná o destrukci ideologie. Tudíž souhlasím a podporuji opatření.”
Jen dodáme, že odkazování na nepodpis konvencí bylo během Norimberského tribunálu jedním z důležitých bodů německé obhajoby disproporčního procenta úmrtí sovětských válečných vězňů, ve srovnání se zajatci jiných armád. Vojenský soud ale tehdy tento argument shodil ze stolu, což mnoho obžalovaných německých generálů považovalo za kardinální nespravedlnost. Podle mezinárodního tribunálu se nemůže signatář této charty zříct své odpovědnosti za válečné zajatce ani v případě, že bojuje proti zemi, která signatářem není.
*Pro zajímavost uveďme v archivech údajně nalezený dokument sovětského ministerstva zahraničí z 25. srpna 1930, který uvádí: “SSSR přijímá konvence týkající se zlepšení života válečných zajatců a nemocných zúčastněných armád, který byl podepsán v Ženevě 27. června 1929. Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR má veškeré potřebné zmocnění pro podepsání tohoto prohlášení. V souladu s rozhodnutím Ústředního výkonného výboru SSSR z 12. května 1930 je přijetí tohoto dokumentu konečné a nevyžaduje další ratifikaci.” Je však třeba zdůraznit, že tento dokument podepsaný komisařem pro zahraniční věci Litvinovem podle dostupných informací nikdy neopustil jeho šuplík a Společnost národů, Červený kříž ani nikdo jiný o tomto rozhodnutí SSSR nevěděl.*
S pečlivostí sobě vlastní nacistické Německo v roce 1939 zřídilo Úřad branné moci pro vyšetřování válečných zločinů (Die Wehrmacht-Untersuchungsstelle). Jak už název napovídá, jeho úkolem mělo být vyšetřování případů nedodržování válečných konvencí německých nepřátel a ověřování obvinění nepřátel z páchání zločinů Němci. Pokud budeme ochotni věřit záznamům nacistických úředníků, tak zjistíme, že po vstupu sil Osy do Sovětského svazu a jím okupovaných území, bylo dle tisíců protokolů dostupných dokumentů prošetřováno nepřeberné množství případů neoprávněných zatčení, poprav nebo deportací prováděných sovětskými pravidelnými, a zejména zvláštními silami. Hlavním cílem represí byli „osoby sympatizující s útočící německou armádou“ a nebo „vyjadřující odpor k sovětskému zřízení“.
Sovětská okupační moc, zastoupená kontrarozvědnou službou NKVD, se do roku 1941 musela vypořádávat zejména s ukrajinským hnutím odporu, které se později zorganizuje v UPA, tzv. “banderovce”, Lesními bratry v Pobaltí a odbojovými organizacemi Poláků, které se po vypuknutí války mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem spojí v Zemskou armádu (Armija Krajowa).
S pozdějším návratem Rudé armády do středu Evropy byly páchány válečné zločiny i zločiny proti lidskosti prakticky v každé zemi, do které vkročila noha sovětského vojáka. Jedinou světlou výjimku zřejmě tvoří okupace dánského ostrova Bornholm.
*Problematika diskuze sovětských válečných zločinů je omezená zejména desetiletími informačního embarga. Sovětské úřady systematicky zamlčovaly nebo ničily důkazy svých zločinů a to jak skartací dokumentů tak i fyzickou likvidací svědků. Dodnes je mnoho archivních materiálů předmětem utajení. Výsledkem je celá řada zažitých a dokola omýlaných mýtů a lží snažící se ospravedlnit nepřijatelné chování na dobytých, ale zcela jistě neosvobozených územích. Náš výčet níže tak není a ani nemůže být úplný*
Estonsko
Estonská republika byla Sovětským svazem okupována a anektována na základě tajného dodatku Paktu Molotov-Ribbentrop. Prakticky ihned po vstupu Rudé armády do země docházelo k zatýkaní a popravám v řadách inteligence i důstojnického sboru. Se zahájením německé ofenzívy v rámci plánu Barbarossa si sovětské velení brzy uvědomilo, že situace v Pobaltí je neudržitelná. Proto bylo nařízeno okamžitě popravit všechny vězněné členy estonské elity, které nebylo možné odvézt. Vězni byli vraždění obzvláště krutým způsobem. Podle svědeckých výpovědi byly například do přeplněných cel vhazovány ruční granáty. Přeživší pak byli doráženi pistolemi nebo bodáky.
Z tehdejšího asi milionu obyvatel byla nejméně třetina zasažena neoprávněnými zatčeními, deportacemi, popravami nebo jinými represemi. Do Rudé armády bylo také odvedeno přes 34000 estonských mužů. Přibližně polovina byla přidělena k pracovním praporům, u kterých asi 12000 z nich zemřelo v prvních měsících bojů proti Německu.
Dále dodáme, že ze všech odvedených Estonců se domů vrátila asi jen třetina. Po porážce nacistického Německa někteří Estonci pokračovali v ozbrojeném boji proti Sovětům, který trval nejméně do pozdních 50. let. Sovětský svaz sice v roce 1989 odsoudil podepsání paktu s nacisty, ovšem za vraždění a masové deportace Estonců se neomluvil, ani nepřistoupil na žádné vyrovnání. Na žalobu Estonska u mezinárodního soudu později reagovala Ruská Federace prohlášením, že obvinění jsou neoprávněná a dokonce mstivá. Žalované pachatele posléze prohlásila za příliš staré, aby mohli být vyšetřováni nebo souzeni.
Sovětská nadvláda si v malé baltské zemi vyžádala asi pětkrát více obětí než ta nacistická.
Lotyšsko
Podobně jako v Estonsku, i v Lotyšsku byl se vstupem Rudé armády nastolen režim teroru. Krátce po masivním zatýkání veškeré existující nebo domnělé opozice byly vyhlášeny falešné volby ve kterých mohli Lotyši volit jen „národní frontu“, kde měli většinu kandidáti komunistické strany. Nově zvolený parlament urychleně odhlasoval připojení Lotyšska k Sovětskému svazu. Později měli být desetitisíce Lotyšů včetně žen, dětí i starců naloženy do vlaků a odvezeny do pracovních táborů na Sibiři. Podle instrukce proběhla první z plánovaných deportací v noci ze 13. na 14. června 1941. Vyděšeným rodinám byla dána asi hodina času na sbalení ošacení, kuchyňského náčiní, potravin a peněz. Netřeba dodávat, že cestu v dobytčích vagonech mnozí nepřežili. Část z těch, kteří se vyhli deportacím se pak přidala k Lesním bratřím, kde bojovali po boku ostatních Baltů proti Sovětům. Další masové deportace byly přerušeny německým útokem. Za daných okolností se nelze divit, že německá branná moc byla skutečně vítána jako osvoboditelka. Lotyši, násilně povolání do Rudé armády, hromadně dezertovali a aktivně bojovali proti Sovětům spolu s Němci.
Přesto nová okupační správa neměla zájem na obnovení nezávislosti Lotyšska a i když zde vznikla jakási pseudonezávislá ozbrojená síla, nošení lotyšských insignií bylo zakázáno pod trestem koncentračního tábora nebo dokonce smrti. Původní Lotyši dnes podle výzkumů tvoří asi jen 50% obyvatel země, většina z nich je však na svůj boj proti bolševismu hrdá.
Ruská federace nepovažuje obsazení Lotyšské republiky Sovětským svazem za akt agrese. Ruská duma dále poukazuje na fakt, že Lotyšsko se připojilo k SSSR “v souladu s mezinárodním právem” a tvrdí, že Rudá armáda v roce 1944 Lotyšsko osvobodila.
Litva
I třetí z pobaltských zemí čekal stejný scénář masivního zatýkání, podvržených voleb a připojení k SSSR. Deportace na Sibiř v roce 1941 se týkaly asi 17000 Litevčanů, dalších asi 300 000 je následovalo po druhé okupaci o tři roky později. Litva přišla během sovětské nadvlády o 780 000 tisíc obyvatel, 440 000 z nich uprchlo na Západ nebo do jiných koutů světa. Sovětský svaz a jeho nástupnický stát Ruská federace i v tomto případě odmítá, že by došlo k okupaci nebo ilegální anexi.
Polsko
Jednotky NKVD postupující za Rudou armádou do Polské republiky roku 1939 se dle moderních polských historiků nijak nelišily od německých Einsatzgruppen příchozích z druhé strany.
Vojáci ministerstva vnitra byli velmi volně instruováni k odstranění “nepřátelských elementů”. Jejich metody byly velice tvrdé a například podle německého historika Thomase Urbana prováděli čistky stejně jako Němci. Poláci, kteří nebyli odesláni na Sibiř okamžitě byli mučeni a dle dostupných dokumentů a svědectví docházelo na mnoha místech východního Polska k brutálnímu mrzačení vězňů nebo masovým popravám, viz například nechvalně proslulý Katyňský masakr 22 000 vojenských důstojníků a dalších příslušníků polské elity.
Záznamy a svědecké výpovědi uvádějí, že například v obci Bibrka (Bóbrka) byli vězni poléváni vroucí vodou. V Peremyšljanech (Przemyszlany) jim byli odřezávány nosy, uši a prsty nebo vydloubávány oči. V Čortkově (Czortków) byla ženám odřezávána ňadra. V Drohobyči (Drohobycz) je zdokumentováno svazování vězňů ostnatým drátem. Podobné animozity se dále měly dít v Samboru, Stanislavově, Zoločivě, Stryji a mnoha dalších, spíše menších městech.
Polský historik Jan Tomasz Gross k tomu dodává: “Nemůžeme se vyhnout závěru, že orgány sovětské státní bezpečnosti nemučily své vězně jen proto, aby z nich dostaly doznání, ale také proto, aby je přímo zavraždily. Nelze hovořit o nějakých individuálních sadistech v řadách NKVD. Zde se jedná o široce rozšířenou, systematickou proceduru.” Prof. Tadeusz Piotrowski odhaduje, že z území dobytého Polska bylo v letech 1939-1941 násilně odvlečeno kolem 1,5 milionů polských občanů, z toho asi polovina Židů. Jen nemnoho z nich se po válce vrátilo domů.
Po vytlačení německých vojsk z polského území v závěru války se tedy pro Poláky příliš nezměnilo. Jeden teror byl nahrazen druhým a mnoho bojovníků polského odboje skončilo záhy v ruské vazbě. Úchylnost celé situace je podtržena smyšlenými obviněními z “kolaborace s fašisty”. Mnoho zatčených Poláků přitom bojovalo proti německé okupaci už v době, kdy Sověti ještě s nacisty čile spolupracovali. Je zřejmé, že si sovětská okupační správa dobře uvědomovala, že Poláci, kteří byli schopni pět let odporovat nacistům budou dále vytrvale bojovat i proti ní. Jen v roce 1945 bylo zatčeno na 50000 odbojářů. Později bylo se zřízením Polské lidové republiky těmto procesům dodáno zdání legálnosti. Sověty zincenované soudy odsoudili přes 6000 „nepřátel polského lidu“ k smrti, část trestů byla vykonána.
Paradoxně bylo podle polských historiků chování sovětských vojáků k německým civilistům objektivně lepší než k těm polským. Staletí nenávisti mezi těmito národy vedlo k nepředstavitelné vzájemné krutosti a příchod Sovětů na bývalá území carského Ruska, ztracená v polsko-sovětské válce, byl prodchnutý touhou po pomstě. Dalším zločinem Rudé armády bylo masové znásiňování. Podle polských archivů a statistik ministerstva zdravotnictví byla v průběhu “osvobození Polska” vystaveno sexuálnímu násilí nejméně stotisíc polských žen. Rozsah znásilňování vedl v letech 1944-1945 k pandemii pohlavně přenosných chorob.
Rumunsko
Na základě paktu Molotov-Ribbentrop bylo Rumunsko 26. června 1940 přinuceno předat Besarábii a severní část Bukoviny Sovětskému svazu. Prakticky ihned začala perzekuce a pronásledování místních Rumunů. Hlavní příčinou byla silná přítomnost katolické církve a odpor k okupaci.
V dubnu 1941 došlo k masakru rumunských civilistů u Bílé Fontány (Fântâna Albă) v okupované části Bukoviny. Po rozšíření fámy, že sovětští pohraničníci nebudou bránit přechodu do neokupované části země se vydalo asi 3000 civilistů přes hranici. Sověti do davu začali střílet a podle rumunských zdrojů zde zahynuly stovky až tisíce lidí hned a další během pronásledování. Sovětská historiografie přiznává smrt 44 lidí. K obdobnému masakru došlo u vesnice Lunca, dnes ležící na Ukrajině, kde bylo zastřeleno kolem 600 rumunských civilistů.
Rumunsko bylo během a po skončení války obětí masových deportací, masakrů a organizovaného hladomoru.
Finsko
Během let 1941-1944 podnikali sovětští ozbrojenci hloubkové nájezdy do finského území. Jejich cílem bylo rozsévat teror v odlehlých vesnicích. Sověti obvykle po krátkém výslechu své vězně popravili bez ohledu na to, zda se jednalo o vojáky nebo civilisty. Finské statistiky uvádějí, že z celkového počtu finských válečných zajatců se domů vrátilo asi 60 %.
Maďarsko
Podle maďarského historika Krisztiana Ungváryho byla po dobytí Budapešti rozpoutána doslova orgie násilí. Vše, co mělo nějakou hodnotu bylo ukradeno, docházelo k zcela nahodilým popravám civilistů a masovým znásilněním. Odhady hovoří až o 200 tisících znásilněných ženách. Podle amerického historika Normana Naimarka bývaly maďarské dívky odvlečeny na ubikace Rudé armády, kde byly vězněny, opakovaně znásilňovány a mnohdy zavražděny.
Pozoruhodné je, že se rabování a znásilňování nevyhnul ani personál vyslanectví neutrálních zemí. Sovětští představitelé totiž mimo jiné přiznali, že došlo k politováníhodnému znásilnění jedné členky švédské diplomatické mise.
Švýcarské diplomatické zastoupení v Budapešti popisuje příchod Rudé armády do města následujícím způsobem: “Během obléhání města a i v průběhu následujících týdnů, ruské jednotky rabují město zcela volně. Vstupují prakticky do každého obydlí. Od těch nejchudších, po ty nejbohatší. Berou si vše co se jim zlíbí, zejména potraviny, oblečení a cennosti. Každičký byt, obchod, banka a další je opakovaně rabováno. Velké kusy nábytku nebo umělecká díla, která nemohou být odnesena jsou jednoduše zničena. Často se stává, že po úplném vyrabování jsou domy zapáleny a srovnány se zemí. Bankovní sejfy byly vyprázdněny bez výjimek – a to i americké a britské. Vše co bylo nalezeno, bylo odneseno.”
Odhaduje se, že do Sovětského svazu bylo po skončení bojů odvlečeno 600 000 Maďarů na nucené práce. Asi 200 000 z nich zde zemřelo.
Jugoslávie
Podle jugoslávského komunistického politika Milovana Džilase bylo během prvních měsíců přítomnosti rudé armády v Srbsku zdokumentováno nejméně 1219 případů znásilnění žen, z nichž 111 skončilo vraždou oběti. Dále bylo zaznamenáno 1204 případů rabování. Džilas tato čísla popisuje jako “těžko přehlédnutelná pokud uvážíme, že Rudá armáda vkročila na území Jugoslávie jen v jejím severovýchodním cípu.” Tato situace vyvolala obavy v řadách jugoslávských komunistických partyzánů, kteří se báli, aby příběhy o zločinech páchaných sovětskými spojenci neohrozily jejich vnímání u jugoslávského obyvatelstva. Celkově bylo do konce války zaznamenáno přes 5000 případů sexuálního zneužití nebo napadení.
Džilas dále doplňuje, že vůdce jugoslávských komunistických partyzánů Josef Broz Tito si nechal zavolat zástupce sovětské vojenské mise, generála Kornějeva, aby mu předal formální protest. Navzdory tomu, že byl Kornějev pozván “jako soudruh” vybuchl, a odmítl jakékoliv “narážky” proti Rudé armádě. Džilas, který byl osobně přítomen této výměně názorů prohlásil, že britská armáda se během osvobozování jiných regionů Jugoslávie nikdy nezapletla do podobných “excesů”. Na to měl sovětský generál vykřiknout: “velice ostře protestuji proti tomuto nanejvýš urážlivému srovnávání Rudé armády s vojsky kapitalistických zemí!”. Tímto výstupem však celá událost neskončila. Při příští návštěvě Kremlu se na Džilase obořill sám Stalin, když prohlásil: “Cožpak (Džilas) nechápe, že voják, který prošel tisíce kilometrů krví a ohněm a smrtí si chce trochu užít se ženou a nebo si vzít nějakou drobnost?” Džilas tvrdí, že odmítnutí převzetí zodpovědnosti Sovětského svazu za jeho zločiny přispělo k pozdějšímu odklonu Jugoslávie od Sovětského bloku.
Československo
Není pochyb, že se rudá armáda po vstupu na území Československa chovala spíše jako dobyvatelka. Překvapivě neexistují žádné oficiální statistiky, které by se zabývaly rabováním, násilím nebo znásilněními, kterých se v ČSR sovětští vojáci dopustili. Obecně, ale nelze tvrdit, že by se Sověti k etnickým Čechům a Slovákům chovali lépe než “sudeťákům”. Když si slovenský komunista Vlado Clementis stěžoval u maršála Koněva na brutální chování rudoarmějců v Československu, bylo mu stroze řečeno, že “to páchají dezertéři”.
Dalším často diskutovaným tématem je činnost sovětských tajných služeb a případy takzvaného zavlečení občanů ČSR. Na dobytém území se prakticky ihned po odchodu pravidelných jednotek zjevovala komanda NKVD a SMERŠ, čili tajné policie a kontrarozvědky srovnatelné s německým Gestapem a Sicherheitsdienst. Agenti těchto organizací měli vypracované seznamy nepohodlných osob, zejména z řad ruské emigrace. Známý je případ československého generála ruského původu, legionáře a odbojáře Sergeje Vojcechovského. Od jeho zatčení 12. května 1945 o jeho osudu nevíme mnoho. Po převzetí moci komunisty byl v roce 1949 degradován a prohlášen za kontrarevolucionáře, po šesti letech v Gulagu za nevysvětlených okolností zemřel ve věku 67 let. Oficiální příčina úmrtí „tuberkulóza a sešlost věkem“ byla historiky zpochybněna.
Zatýkání se dotýkalo občanů ČSR se sporným národnostním pozadím, ale do vlaku směřujícího na nucené práce do Ruska se dostávali lidé i zcela nahodile. Přesné počty zavlečených občanů ČSR nejsou známy. Publicista Vladimír Bystrov tvrdí, že se může jednat o desetitisíce lidí (kolem 60 tisíc Slováků, několik stovek až tisíců Čechů). Není známo, že by československá vláda oficiálně proti těmto únosům protestovala. Je možné, že někdy o nich ani nevěděla, jindy s nimi možná tiše souhlasila. Někteří ze zavlečených se mohli vrátit až po smrti Stalina v roce 1953. Mnozí se ale už nevrátili nikdy.
Německo
Vstup Rudé armády na území Třetí říše byl doprovázen silnou sovětskou propagandou. Ta tvrdila, že Sověti přichází pomstít zločiny, jichž se Němci dopustili a proto musí být všichni bez milosti potrestáni. Moderní historici se často odvolávají na oficiální rozkazy zakazující znásilňování nebo rabování pod trestem smrti. Každodenní realita bojiště nicméně dokazuje, že sovětští vojáci si navzdory direktivám dovolili mnohé, a až na několik výjimek byli sovětští generálové velice benevolentní. Druhou stranou mince byla neochota nacistů stahovat civilisty z ohrožených území v domnění, že vojáci budou bránit své soukmenovce urputněji a že evakuace obyvatel by mohla demoralizovat zázemí. Zuřivá obrana říše měla být soustem pro propagandisty. Ti chtěli tvořit příběhy o hrdinství německých obránců a zvěrstvech „asijských podlidí“. Skutečnost byla ovšem jiná. Podrobné popisování brutálního utrpení spíše vytvářelo paniku a civilní obyvatelstvo se snažilo využít všech možností k masovému útěku na západ.
Jedním z propagandisticky velmi využívaných masakrů byl ten z 21. října 1944 u východopruské obce Nemmersdorf (dnes Majakovskoje, Kaliningradská oblast). Jednalo se o jednu z prvních obcí dobytých Rudou armádou na území takzvané “staré říše” čili za hranicemi původního Německa. Po několika hodinách urputných bojů byl sovětské tankové brigádě nařízen ústup a Wehrmacht vesnici znovu obsadil. Přestože v rámci celého konfliktu jsou počty mrtvých v této malinké vsi zanedbatelné, podle amerického historika De Zayi se jedná o nejlépe zdokumentovaný sovětský válečný zločin druhé světové války. Většina obyvatel ze vsi o 650 obyvatelích stihla uniknout před blížící se frontou. Ti, co zde zůstali se stali obětmi brutálního mučení a znásilňování, a to včetně osmileté dívky i čtyřiaosmdesátileté stařeny. Podle svědectví německých vojáků, kteří znovu dobyli Nemmersdorf byli oběti přibity k vratům stodoly v poloze ukřižovaného Ježíše a zastřeleny. V jednom z obydlí mělo být nalezeno 72 zabitých žen včetně dívek. Některé děti měly rozbité hlavy pažbami.
Z rozličných zdrojů pak čteme o přejíždění kolon uprchlíků tanky nebo cílené nálety stíhacích bombardérů na prchající civilisty. Přestože masové popravy německých obyvatel byly hlášeny jen zřídka, jeden případ je také velmi dobře zdokumentovaný. V obci Treuenbrietzen bylo 1. května 1945 shromážděno a popraveno nejméně 88 německých mužů. Celý incident se stal poté, co bylo během bujarých oslav blížícího se vítězství znásilněno mnoho místních žen a dívek. Neznámý atentátník jako pomstu zastřelil sovětského podplukovníka. Dle některých zdrojů bylo v rámci odplaty po okolí zavražděno přes tisíc Němců.
Walther Kilian, první Sověty dosazený starosta berlínské čtvrti Charlottenburg si stěžoval na všudypřítomné rabování Rudou armádou: “Jednotlivci, nákupní střediska, obchody i byty. Vše bezhlavě vyplundrované.” Rabování a znásilňování v dobytém Berlíně donutilo zdejší zástupce Německé sjednocené socialistické strany až k apelu u samotného Stalina. Podle nich mohlo mít neustálé rabování a znásilňování negativní efekt na šíření myšlenky socialismu ve východním Německu. Stalin na to měl zlostně reagovat slovy: “Nebudu tolerovat, aby kdokoliv špinil čest Rudé armády.” Následně byly údajně veškeré důkazy a zmínky o zločinném jednání Rudé armády vymazány z archivů budoucí NDR.
Studie publikovaná vládou Západního Německa v roce 1974 odhaduje počet civilních obětí zločinů během odsunu německého obyvatelstva po skončení druhé světové války, čili v letech 1945-1948 na 600 tisíc. Asi 120 tisíc podle ní bylo přímo zavražděno sovětskými a také polskými vojáky. Dalších 60 tisíc zemřelo v polských koncentračních táborech, 40 tisíc v sovětských táborech a nebo na následky hladu a nemocí. Nejméně 200 tisíc Němců zemřelo na nucených pracích v Sovětském svazu, asi 130 tisíc německých civilistů mělo podle Bonnu zemřít na území Československa a 80 tisíc v Jugoslávii. Tato čísla jsou však v současné době považována za přehnaná.
*Německé úřady na území Československa evidují 220-270 tisíc nezvěstných nebo nevyřešených případů. Obecně jsou tito lidé považováni za mrtvé, nicméně v roce 1996 došla společná Německo-česká historická komise k závěru, že dle dostupných ověřitelných dokumentů a studií zemřelo během odsunu maximálně 30 000 etnických Němců.*
Po zimní ofenzívě Rudé armády na přelomu let 1944/1945 se odhaduje, že bylo znásilněno až 2 miliony německých žen a dívek. Ženy, kterým se nepodařilo dostatečně ukrýt se mohly stát oběťmi skupinového znásilnění i patnáctkrát denně. Podle britského historika Antonyho Beevora bylo nejmladším obětem 8 let. Beevor zároveň dodává, že se zde zřejmě nejednalo o pomstichtivost sovětských vojáků. Hromadného znásilňování se totiž měly dopouštět zejména druhosledové jednotky a to nejen na Němkách, ale i na Polkách, Ruskách nebo jiných ženách například z osvobozených koncentračních táborů.
Naimark v roce 1995 uvedl, že od léta 1945 bylo mnoho sovětských vojáků za rabování nebo znásilnění trestáno vězením a v některých případech i zastřelením. Jedním dechem, ale dodává, že případy znásilnění neustaly nejméně do období přelomu let 1947-1948, kdy byla bojová uskupení převedena do strážní služby a vojenských základen. “Sociální psychologie žen a mužů v sovětské okupační zóně byla poznamenána zločinem znásilnění od prvních dnů okupace, skrze vznik NDR na podzim 1949 až, dalo by se říct, do dnešních dnů”, uzavírá.
Podle britského historika Richarda Overyho Rusové sveřepě odmítají zločiny Rudé armády částečně proto, že “cítí, že se jednalo o pomstu nepříteli, který provedl něco horšího, a také proto, že oni jsou ti vítězové, kteří píší historii.”
Na závěr dodáme, že je třeba si uvědomit, že v atmosféře všudypřítomného udavačství a strachu z rudého teroru, panujícího ve všech strukturách SSSR, nepochybně vyžadovalo extrémní odvahu protestovat proti zvěrstvům páchaných na nepřátelském civilním obyvatelstvu nebo zajatých vojácích. Věříme, že by bylo chybou příliš generalizovat a házet všechny Rusy nebo Ukrajince, či příslušníky jiných národů, do jednoho pytle, nicméně je zřejmé, že být tehdy slušný mohlo být považováno za podezřelé. Člověk, kterému se podařilo získat vyšší post v ozbrojených silách Sovětského svazu se snadno mohl stát obětí obvinění z “pomluvy Rudé armády”, zbabělosti, špionáže, zrady nebo jiných, často absurdních obvinění a skončit v Gulagu nebo přímo před popravčí četou.
