(2 270 slov, doba čtení 12 minut)
Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, který započal roku 2014 anexí Krymu a přerostl v roce 2022 do otevřené invaze na ukrajinské území, představuje historický milník v evropské bezpečnostní architektuře. Tento konflikt v mnohém připomíná dřívější období studené války, avšak obohacené o nové dimenze hybridního vedení boje, digitalizace, kybernetických operací a informačních kampaní. Zároveň je mimořádný tím, že se „menší“ stát – Ukrajina – postavil vojensky i politicky nepoměrně silnějšímu protivníkovi s obrovskými zdroji, jaderným potenciálem a dlouhodobou historií imperiální expanze.
Tato situace dává vzniknout klíčové otázce: Jak může menší stát efektivně čelit velké mocnosti, jež se odhodlala k agresi? A zejména, jak dosáhnout nejen krátkodobého vítězství na bitevním poli, ale i dlouhodobého míru, který zajistí stabilitu a zamezí opakování podobného konfliktu v budoucnu?
V následujícím textu se pokusíme prozkoumat možné strategie, které vycházejí z teorie her, z historických precedentů rozpadu velkých impérií, ale i z konkrétní dynamiky současného rusko-ukrajinského konfliktu. Zaměříme se na koncept fragmentace velké agresivní mocnosti a na kombinaci vojenských, ekonomických, politických a informačních nástrojů, které mohou vést k vnitřnímu oslabení agresora, a nakonec k jeho transformaci na menší, mírumilovnější entity.
Impéria padají zevnitř
Historie ukazuje, že i na první pohled nezničitelné říše končí vlastní vnitřní erozí. Starověký Řím, Osmanská říše, Rakousko-Uhersko a v neposlední řadě Sovětský svaz – všechna tato impéria nevydržela tlak vnitřních protikladů, ekonomických slabin a nerovnováhy mezi centrem a periferiemi. Rozpad SSSR na počátku 90. let 20. století je přitom nejbližší a nejzásadnější paralelou k dnešní situaci. Sovětský svaz, tehdy považován za globální supervelmoc s masivní armádou, jaderným arzenálem a systémem satelitních států, se zhroutil ani ne tak kvůli vnějšímu vojenskému útoku, jako spíše následkem ekonomické stagnace, korupce, neefektivity a ztráty legitimity uvnitř systému.
Současné Rusko, které se profiluje jako nástupnická mocnost SSSR, čelí podobným dlouhodobým problémům: zaostávajícímu hospodářství založenému z velké části na exportu surovin, korupcí prorostlé státní správě, elitám odtrženým od zájmů běžných občanů, demografickým výzvám a rostoucí nespokojenosti části obyvatelstva. Opakovaná demonstrace vojenské síly na Ukrajině může sice dočasně posilovat Putinovu režimní legitimitu u nacionalisticky naladěných skupin, avšak dlouhodobě ekonomický a politický tlak může Rusko směřovat k vnitřním otřesům.
Teorie her a „hra na kuře“
Teorie her je nástroj, který pomáhá analyzovat konflikty jako strategické interakce mezi racionálními aktéry. Jedním z klasických modelů je tzv. „hra na kuře“ (chicken game), kdy se dva protivníci řítí proti sobě a ten, kdo uhne první, je označen za slabšího. Během studené války mohlo toto schéma do jisté míry popisovat vztah mezi Západem a Sovětským svazem, kdy obě strany hrozily jaderným úderem, ale ani jedna nechtěla ustoupit, neboť by to znamenalo ztrátu prestiže a strategické pozice.
V dnešní situaci však „hra na kuře“ není zcela adekvátní metaforou. Rusko nevede s NATO či Západem otevřenou konfrontaci v podobě, kde by šlo o přímý nukleární střet (i když hrozby jaderné eskalace se občas objevují v rétorické rovině). Místo toho Rusko aplikuje hybridní přístupy: informační válku, kybernetické útoky, ekonomický nátlak a nestandardní vojenské operace. Proti Ukrajině využívá konvenčních sil, avšak přímému střetu s aliančními jednotkami se zatím vyhýbá. To znamená, že strategické myšlení nemůže být omezeno na scénáře, kdo dříve „uhne“. Je třeba myslet komplexněji a dlouhodobě.
Asymetrická válka, v níž menší a relativně slabší stát čelí větší mocnosti, se neomezuje na přímý boj tanků a dělostřelectva. Může zahrnovat guerillové operace, diverzní akce, kybernetickou obranu, informační kampaň a ekonomické zbraně, jako jsou sankce a obchodní blokády. Ukrajina v tomto ohledu od roku 2014 postupně posiluje svou kapacitu, modernizuje ozbrojené síly, spoléhá na západní zpravodajskou, logistickou a materiální podporu a učí se čelit ruským informačním operacím. Úspěch Ukrajiny však nebude dán pouze schopností zničit ruské jednotky na bojišti, ale především silou udržet konflikt v takové podobě, která z dlouhodobého hlediska podlomí základy ruské moci.
Ekonomický tlak a Informační válka
Jedním z hlavních zdrojů ruské moci je kontrola nad surovinovými zdroji, především ropou a zemním plynem. Ruská ekonomika i státní rozpočet jsou na těchto příjmech zásadně závislé, a to v mnohem větší míře, než je tomu u rozvinutých západních ekonomik. Pro Západ a Ukrajinu je proto klíčové diverzifikovat energetické zdroje, snižovat závislost na ruských surovinách a budovat infrastrukturu, která umožní obejít ruský energetický monopol. Společná evropská politika energetické bezpečnosti, investice do obnovitelných zdrojů a dovoz LNG z jiných regionů mohou postupně podkopat ekonomickou základnu ruského režimu.
Sankce uvalené po anexi Krymu a následně po invazi v roce 2022 již prokázaly svou funkci. Omezily přístup Ruska k mezinárodním trhům, technologiím, kapitálu a finančním instrumentům. Jejich dlouhodobý účinek však vyžaduje trpělivost a širokou mezinárodní shodu. Čím více se Rusko izoluje, tím obtížnější pro něj bude financovat velké vojenské projekty, modernizaci armády a obnovu válečnými aktivitami poškozené infrastruktury.
Součástí hybridní strategie Ruska je masivní využívání dezinformačních kanálů, trollích farem, manipulativních mediálních obsahů a snaha o rozštěpení západní veřejnosti. Pro menší obránce, jako je Ukrajina, a pro Západ, který ji podporuje, je klíčové tuto „informační frontu“ nepodceňovat. Odhalování falešných zpráv, důkladné a nezávislé investigativní žurnalistické projekty, mezinárodní spolupráce v boji proti kybernetickým útokům a budování mediální gramotnosti občanů představují kritické prvky obrany.
Zatímco Rusko se snaží vykreslit Západ jako dekadentní, slabý a nepřátelský, proti tomu lze postavit pozitivní narativ: Ukázat ruské společnosti, že existuje alternativa k autoritářskému režimu, že mezinárodní společenství není nepřítelem ruského národa, ale naopak nabízí příležitosti. Příkladem mohou být státy bývalého východního bloku, které se po rozpadu SSSR integrovaly do EU a NATO a těží z ekonomické a politické stability.
Fragmentace jako strategický cíl
Klíčovým prvkem, který se v analýze nabízí, je myšlenka fragmentace současné Ruské federace. Tento koncept může znít radikálně, ale z historického hlediska rozpad impérií není nic neobvyklého. Rozdělením velkého autoritářského státu na menší, vzájemně nezávislé entity lze snížit jeho geopolitický a vojenský vliv. Každá nástupnická jednotka by totiž měla menší populační a ekonomickou základnu a méně prostředků na udržování velké armády.
Rozpad Ruska na menší státy – ať už dobrovolně v důsledku vnitřní krize, nebo jako následek vojenské porážky a politického tlaku – by změnil mapu východní Evropy k nepoznání. Pobaltské státy, Ukrajina i další státy ve východní Evropě by už nečelily jedinému gigantickému sousedovi s imperiálními ambicemi. Místo toho by vzniklo několik menších nástupnických útvarů, které by měly přirozenou motivaci zapojit se do mezinárodních obchodních a bezpečnostních struktur, jako je Evropská unie, NATO či jiné regionální platformy.
Budoucnost skrze integraci
Rozdělit velmoc však nestačí. Klíčové je zabránit tomu, aby se nástupnické státy v budoucnu znovu spojily a pokusily opět o agresivní politiku. Zde vstupuje do hry promyšlená diplomacie, obchodní pobídky, vzdělávací programy, kulturní výměny a dlouhodobá investiční strategie. Je třeba nabídnout každému vzniklému státu cestu k prosperitě bez násilí.
To může zahrnovat bilaterální mírové smlouvy, dohodu o transparentních hranicích, ekonomické incentivy v podobě snazšího přístupu na globální trhy, přísun zahraničního kapitálu, rozvoj infrastruktury a vzdělávacích programů. Čím více benefitů budou mít tyto státy z mírové kooperace, tím menší bude jejich ochota vracet se k autoritářským a expanzivním strategiím minulosti.
Skvělým příkladem je poválečné smíření Francie a Německa, které po druhé světové válce společně založily Evropské společenství uhlí a oceli. Německo nebylo ponecháno v izolaci, naopak bylo zapojeno do obchodních a diplomatických vazeb, čímž byla částečně zachována „kontrola“ nad jeho dalším vývojem a zároveň vytvořen základ pro trvalou evropskou stabilitu a prosperitu. Ekonomická integrace tehdy prokázala svou sílu při prevenci dalších konfliktů – a podobně může fungovat i v případě nově vzniklých států, které se mohou zrodit z fragmentace velké agresivní mocnosti.
Doporučení pro současnost
Role Ukrajiny
Z hlediska Ukrajiny, která čelí akutní hrozbě, jsou tyto dlouhodobé scénáře motivací k vytrvalosti. Krátkodobě se Ukrajina musí zaměřit na:
- Vojenskou obranu a modernizaci: Udržet schopnost čelit ruským jednotkám konvenčními zbraněmi, drony, protitankovými řízenými střelami, protiletadlovými systémy a efektivním velením. Díky pomoci Západu se ukrajinská armáda transformuje v moderní, dobře organizovanou sílu, která dokáže Rusku způsobit těžké ztráty a vyvrátit mýtus o jeho neporazitelnosti.
- Ekonomickou odolnost a diverzifikaci: Ukrajina by měla snižovat svou energetickou a obchodní závislost na Rusku, rozvíjet vlastní výrobu a exportní kapacity, usilovat o pevnou integraci s EU. Dohody o volném obchodu, zlepšování investičního prostředí a podpora malého a středního podnikání sníží ekonomickou zranitelnost.
- Informační strategie: Aktivně bojovat proti ruské propagandě, podporovat nezávislá média, fact-checking iniciativy, zvyšovat mediální gramotnost obyvatel, komunikovat s ruskou veřejností a nabízet alternativní narativ k oficiálním liniím Kremlu. Ukázat, že agresivní politika Moskvy nevede k prosperitě, ale k izolaci a chudobě.
- Diplomatická aktivita: Ukrajina by se měla aktivně účastnit mezinárodních fór, budovat pevná spojenectví a koalice, které zajistí dodržování sankcí, podporu západních zpravodajských služeb, finanční pomoc a humanitární podporu. Čím širší bude aliance zemí stojících za Ukrajinou, tím větší tlak na Rusko.
- Strategické myšlení v dlouhodobém horizontu: Namísto pouhé reakce na současné vojenské akce je třeba myslet o krok dále. Konečným cílem není jen vytlačit ruské jednotky z okupovaných území, ale zajistit, aby v budoucnu nedošlo k opakování podobné agrese. To znamená uvažovat i o tom, jak by mohlo dojít k vnitřní změně Ruska a jak podporovat fragmentaci jeho moci.
Role Západu
Západní státy, především EU a NATO, hrají klíčovou roli v tom, jak bude konflikt probíhat a jak dopadnou dlouhodobé vyhlídky. Základním předpokladem úspěchu je jednota a trpělivost:
- Jednota v sankční politice: Pro Rusko je snadnější čelit nesourodým a krátkodobým sankcím než dlouhodobému, jednotnému tlaku. Udržení shody v rámci EU, NATO a dalších partnerů (např. Japonsko, Jižní Korea, Austrálie) posílí izolaci Ruska.
- Podpora Ukrajiny a dalších ohrožených států: Přímá vojenská asistence, dodávky zbraní, finanční injekce pro ukrajinskou ekonomiku, bezpečnostní záruky a humanitární podpora pomáhají Ukrajině vydržet a posílit její schopnost odradit Rusko od dalších agresí.
- Strategická komunikace a proti-propaganda: Západ musí srozumitelně vysvětlit vlastní postoj jak vlastním občanům, tak mezinárodnímu publiku. Je třeba odhalovat ruské lži, vyvracet konspirační teorie a ukazovat skutečné důsledky ruských válečných akcí (zničená města, uprchlíci, mrtví civilisté).
- Budování alternativních energetických cest: EU a další spojenci musejí investovat do infrastruktury, která sníží závislost na ruských energetických surovinách. To posílí jejich strategickou pozici a dále oslabí schopnost Ruska používat energetiku jako zbraň.
Morální dimenze a budoucnost regionu
Za zmínku stojí i morální a hodnotový rozměr celé strategie. Cílem není zničit ruský národ, potrestat jej či ponížit, nýbrž ukázat, že agresivní imperiální politika je neudržitelná a kontraproduktivní. Z dlouhodobého hlediska má Evropa zájem na stabilním, prosperujícím a demokratickém prostoru na východě kontinentu. Pokud se podaří transformovat postsovětský prostor v síť menších, demokratických a spolupracujících států, získá z toho užitek jak Ukrajina, tak Západ, a dokonce i sami občané současného Ruska.
Tento proces může trvat roky či spíše desetiletí. Může zahrnovat mnoho dílčích krizi, převratů a bolestivých reforem. Avšak historie integrace střední a východní Evropy do západních struktur po roce 1989 jasně ukazuje, že zásadní geopolitické změny jsou možné. Bývalé sovětské satelity, jako Československo (ergo Česká republika a Slovensko), Maďarsko nebo Polsko, prošly transformací a integrovaly se do EU a NATO. Přes všechny problémy je jejich současná pozice nesrovnatelně lepší než za dob komunistické nadvlády.
Mocenské vakuum po rozpadu
Samozřejmě, uvažovat o fragmentaci Ruska je kontroverzní. Mohou zaznít obavy, že rozpad nukleární mocnosti povede k rozšíření jaderných zbraní mezi několik nových států, nebo k nebezpečným vnitřním konfliktům. Taková rizika je třeba brát vážně. Mezinárodní komunita by v takovém případě musela vytvořit jasný rámec pro kontrolu jaderných arzenálů a zajistit, že žádný z nástupnických států nebude moci tyto zbraně zneužít.
Další obavou je destabilizace celého regionu. Přesto platí, že udržování velkého, agresivního a autoritářského státu s imperiálními ambicemi představuje dlouhodobou hrozbu. Fragmentace nemusí být hladká, ale může být jedinou cestou k trvalému, spravedlivému míru. Diplomatická a bezpečnostní opatření, zahrnující pozorovatelské mise, mezinárodní dohled a mírové sbory, mohou snížit riziko násilných konfliktů mezi nástupnickými státy.
Zcela zásadním faktorem v případě eventuální fragmentace Ruska je Čína, která by mohla rychle vyplnit vzniklé mocenské vakuum. Pro nově vzniklé nástupnické státy by čínské investice mohly znamenat vítaný finanční „polštář“ a ekonomické posílení, avšak zároveň by se mohly stát nástrojem čínského geopolitického vlivu. V takovém scénáři je klíčové, aby se tyto nástupnické země mohly opřít o vyváženou spolupráci se Západem a nebyly odkázány výlučně na Peking, a tím se nestaly snadným cílem pro jednostrannou závislost. Mezinárodní společenství by proto mělo promyšleně koordinovat investiční a diplomatické iniciativy, aby fragmentace Ruska nevyústila v přílišnou dominanci Číny v regionu.
Komplexní strategie trvalého míru
Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem se nedá vyřešit přes noc. Je to zápas, který probíhá jak na bitevních polích, tak v hlavách politiků, generálů a obyčejných lidí. Pro dosažení trvalého míru nestačí agresora pouze dočasně porazit; je třeba vytvořit takové podmínky, aby nemohl v budoucnu opět povstat jako útočná síla.
Strategie, která kombinuje vojenskou odolnost, ekonomický tlak, informační kampaň, diplomatickou aktivitu a dlouhodobou politiku fragmentace velké mocnosti, může v konečném důsledku přinést stabilnější a bezpečnější Evropu. Cílem je transformovat imperiální agresora na síť menších, kooperujících a mezinárodně integrovaných států, jež nebudou mít motivaci k novým expanzím.
To je ambiciózní úkol, vyžadující čas, zdroje a pevnou vůli. Ukrajina a její spojenci musí počítat s tím, že se jedná o maraton, nikoli sprint. Avšak historie učí, že trvalý mír je dosažitelný, pokud se spojí strategická vize, hospodářská síla, kulturní atraktivita a diplomatická moudrost. Konečný výsledek může být Evropa, v níž už nebude nutné vést asymetrické války, protože velká impéria, zvyklá na agresi, se stanou minulostí.
